Jiřina Švorcová: v květnu 2008 oslavím osmdesátku
Jiřina Švorcová. V květnu oslaví osmdesátiny. Lidé ji buď milují, nebo
nenávidí. Nic mezi tím. A dokonce i dnes drží jeden primát – více
jak sedmnáct let po »sametové revoluci« je naší jedinou »zakázanou«
herečkou...
Paní Švorcová, brzy vám bude osmdesát, jak je oslavíte?
„S úsměvnou nostalgií. Bez legrace – dožít se relativně zdravý stáří je
štěstí. A jak to slavím? Výbor národní kultury chce udělat sestřih z mých
starých televizních inscenací. Kupodivu a snad i naštěstí, je toho v
archivech dost a ten medailon si na té oslavě pustíme.“
Jak se vůbec máte?
„Mám teď chřipku, trápí mě žlučník a už tři týdny stůňu. Doufám, že
nebude platit pověra: Jak na Nový rok, tak po celý rok.“
Ještě jezdíte recitovat básně?
„Momentálně ne, ale ještě to nevzdávám.“
Budete s osmi křížky na krku rekapitulovat?
„Napsala jsem přece knížku, ne?!“
Jaký jste vůbec prožila život?
„Považuji se za člověka, který prožil plodný a šťastný život.“
A jak vzpomínáte na svou hereckou slávu?
„Slovo sláva snad ani není na místě. Nazvala bych to dočasnou popularitou,
když vás vynese nějaká role. Poprvé se mi to stalo po Králi Šumavy. Poté
jsem natočila pár filmů a chvilku to vypadalo, že se beze mne neobejde
žádný český film. Má filmová sláva skončila Boženou Němcovou. Po této
roli přišla nová vlna a spadla klec. V televizi jsem natočila celou
řadu krásných rolí, ale až po Ženě za pultem se dostavila obrovská
popularita. Vzpomínám na ni ráda, ale nikdy jsem herectví nedělala
kvůli popularitě.“
Ještě má Žena za pultem v Německu fanklub a chodí vám
dopisy od německých fanoušků?
„Dopisy z Německa mi chodí pořád. Dostávám i gratulace k svátku,
narozeninám, k Velikonocům a k Vánocům. Dokonce mi jedna kdysi holka
a dnes už babička píše dopisy krásnou češtinou podle slovníku.“
Nestýská se vám po divadle a po herectví vůbec?
„Lhala bych, kdybych řekla ne. Zpočátku se mi stýskalo velmi. Časem
všechno přebolí. Dnes nevidím roli, kterou bych chtěla v mém věku hrát,
po které bych toužila. Už nejsem na divadlo zdravotně vybavená.“
Jak se vůbec změnil vás život po »sametové revoluci«?
„Úplně. Byla jsem ráda, že jsem po listopadu 1989 byla ve věku, kdy jsem
mohla požádat o odchod do důchodu, protože si myslím, že by mi nebylo
mezi kolegy dobře. Chodím mezi své lidi, kteří jsou pro mě obrovských
zázemím. Mám pocit, že jsem ještě někomu platná. I kdyby to byla
organizace v malé obci pro pár lidí, stojí mi za to tam jet. Je to
takové vzájemné pohlazení duší a moje životní náplň.“
Kdy nastal ve vaší kariéře zlom, že jste se začala víc zabývat politikou
než uměleckou prací herečky?
„O zlomu se nedá hovořit. Do Svazu českých dramatických umělců jsem
nastoupila, protože bylo potřeba vybudovat svaz, který by hájil
zájmy herců a vytvářel podmínky pro divadelní tvorbu. V té době
jsem se jevila jako optimální představitel pro tuto práci, a když
mi ji nabídli, přijala jsem. Nebyl to zlom v mé herecké práci,
protože jsem měla funkce od samého začátku. Nejprve jako členka
základní organizace KSČ a v roce 1964 jsem byla zvolena poslancem
za Prahu 1. Politika byla kusem mého života a nikdy jsem v ní
neviděla protiklad s herectvím. Na divadlo jsem vždycky čas měla,
ale spíš jsem nedostávala nabídky. Dokonce jsem se vzdávala příjemných
zážitků jako byly cesty do Číny nebo na Kypr, protože jsem nechtěla
připustit, aby se za mě v divadle dělaly změny nebo záskoky.“
Před »listopadem« jste díky svému politickému postavení pomohla
mnoha umělcům, vytáhla je z průšvihů a v podstatě se zasadila o to,
že mohli dál dělat svou práci. Poděkoval vám někdo z nich?
„Tenkrát ano, dnes už ne. Nula od nuly pojde. Tenkrát jsem se snažila
pomáhat. Někdy jsem pomohla, jindy se to nepodařilo. Na druhé straně
mě brali jako představitelku režimu, který způsobil, že se do těch
potíží dostali. Navíc si myslím, že někteří lidé by měli problémy
v každém režimu.“
Proč si myslíte, že se po listopadu 1989 k vám všichni otočili
zády, i když by vám mělo být hodně kolegů vděčných a v podstatě
zavázaných?
„Vděčnost je velice nepříjemné břímě. Strašně si cením, když jsem
byla mezi svými kolegy na oslavách padesátého výročí DAMU, že mne
přišli pozdravit i lidé, o kterých ani nevím, jestli jsem pro ně
někdy něco udělala. Dali si záležet na tom, aby mi mohli stisknout
ruku a toho si velmi považuju. Byli tam ale i jiní, kteří ke mně
přiběhli a hned byli pryč, aby je náhodou se mnou někdo
nevyfotografoval.“
Dostala jste po revoluci nějaké nabídky na práci?
„Pár nabídek přišlo, ale souhlasila jsem jen s několika televizními
rozhovory. Odmítla jsem divadelní hru, ve které jsem měla hrát
prostitutku a nedávno živý rozhlasový rozhovor s Vladimírem Moravcem.
Pozvání mě potěšilo, ale už na to nemám nervy.“
Žijete ve vile spolu s bratrovou rodinou. Byla jste dvakrát vdaná,
proč jste se rozhodla nemít děti?
„Většinou se člověk nerozhoduje. Buďto vám pánbůh děti dá, nebo
nedá. Mně je nedal. Nebylo to cílené. Nerozhodla jsem se nemít děti.“
Cítíte se opuštěná?
„Vůbec ne. Mám pár kamarádů a přátel. Nesmírně si jich vážím, protože
přečkali i tu listopadovou bouři. Dnes pro své přátele nemůžu nic udělat.
Snad jim jen poradit. Mí přátelé nedopouštějí, abych se cítila osamělá.
Jsem ráda sama a na samotu jsem byla v životě dost zvyklá. Velmi brzy
jsem se rozvedla, poté jsem dlouhá léta prožívala vztah, který byl a
nebyl. Hodně roků jsem byla úplně sama. Pocit osamocení ale v posledních
letech nemám. Nejsem sama. Kdybyste zažil, jak mě vítají naše holky,
když mezi ně přijdu, pochopil byste, že pocit osamění ani nemůžu nikdy mít.“
Tím vztahem, který byl a nebyl, myslíte vztah s hercem Jiřím Valou?
Proč byl a nebyl?
„Spíš to bylo manželství – nemanželství. Pak se z něj stalo přátelství,
které bylo dlouhé, letité a přetrvalo až do konce jeho života. Jako
milenci jsme se rozcházeli osm let. Ráda na tu dobu, kdy jsme byli mladí,
blbí a nezodpovědní, vzpomínám.“
Zažila jste někdy i sex na jednu noc?
„Podívejte, většinu svého života jsem byla sama. S manželem Voloďou jsme
se brali, když mi bylo čtyřiatřicet let a s Jirkou jsme se rozcházeli a
scházeli od mých třiadvaceti let. Byla jsem vlastně svobodný člověk a
proto takové pády taky musely nastat... I když, já nikdy nebyla
stavěná na krátkodobé lásky a vždycky jsem se musela aspoň trochu
zamilovat.“
Dostávala jsme milostné nabídky a měla ctitele i mezi soudruhy na ÚV KSČ?
„Možná že trošku jo, ale spíš to bylo na úrovni hezkého přátelství.
Taky už jsem nebyla žádný zajíc...“
Když se ohlédnete, co vás v životě nejvíc trápí? Co byste dnes
udělala úplně jinak?
„Nevím. Obávám se, že člověk je nepoučitelný. Blbosti, kterých
se v životě dopouštěl, by určitě udělal znovu. Mohla bych litovat,
že jsem se rozešla se svým prvním mužem. Byl to opravdu dobrý člověk,
ale asi to tak mělo být. Života běh byl takový, jaký byl. V podstatě
se považuju za člověka, který prožil plodný a dá se říct i šťastný život.
Štěstí není permanentní stav. Štěstí jsou okamžiky, chvíle a lidé,
které potkáte. Ničeho ve svém životě nelituji.“
Proč televize nevysílá inscenace a filmy s vámi? Běžela jen jedna
pohádka, Král Šumavy a seriály Žena za pultem a My všichni
školou povinní...
„Na My všichni školou povinní nerada vzpomínám. Nechala jsem se
ukecat režisérem Ludvíkem Rážou, abych tu roli vzala. Zástupkyně
ředitelky byla taková ideologická úlitba, prostě vycpávka bez
vlastního osudu a charakteru, nebylo tam co hrát. Když vás jako
herce zařadí o několik příček níž, tak se k vám i pomocný personál
začne chovat jako k outsiderovi. Ovšem seriál je to dobrý a je fajn,
že se vysílá a nyní vychází i na DVD. Ale zato jsem se stala
trezorovou herečkou. A to je přece taky nějaké postavení. A v
těch trezorech mám pár pěkných věcí – Scheinpflugovu Baladu z
Karlína, Loupežníka, Čapkovu Matku... Víc už ne. Není, není,
co se dá dělat.“
Co vám dělá radost?
„Přátelé, rozvětvená rodina a pejsek Filip.“
Jaké jsou vaše plány?
„Abych byla zdravá a mohla zase účinkovat v literárních pořadech,
které pořádá každý měsíc Výbor národní kultury v paláci Maceška.“
Miroslav Graclík, deník AHA (leden 2008)
foto:
| 
