Žena za pultem – opět v televizi, a na Primě!
Okolo normalizačních seriálů se strhl poprask hned v listopadu 1989.
Vysílat, či nevysílat? Nakonec se rozhodlo stejně, jako rozhodovali
komunisté – podobný seriál může být pro mladou demokracii ideově
nebezpečný, a tak jej také šoupneme do trezoru. Minulost neexistuje,
nikdo z nás v komunismu nežil.
Jenže lidé se na „své“ seriály doptávali. Fanoušci majora Zemana neakceptovali
dnes již směšnou politiku komunistické strany, v seriálech zobrazenou s manipulací
hodnou doby. Přesto uvedení seriálu o majoru Zemanovi na České televizi zvedlo
hladinu pobouřených hlasů a rozjely se diskuze na téma neadekvátnosti podobného
počínání. Přitom jak na Slovensku, tak v Německu československé komunistické
seriály byly již několikrát bez nějakých emocí reprízovány.
Nikdo netvrdí, že u těchto seriálů jde o umělecký skvost. Ale ruku na srdce –
co třeba seriály současné, demokratické doby? Považuje někdo Policajty z předměstí,
Hospodu a nebo i Život na zámku za umění? Nikdo také netvrdí, že tyto seriály se
nepokoušely o vsugerovávání nějakého vůdčího názoru jediné Strany. Ale mladí lidé
dnes sotva tuší, kdo to byl Gustáv Husák, slovo imperialismus má pro ně poněkud
jinou podobu, a ty starší těžko podobný seriál ovlivní, aby šli a dali hlas
komunistické straně. Seriál těžko. To spíše neschopné pravicové strany, jež se
nedokáží domluvit.
A tak přijměme Ženu za pultem – jako historický dokument o nás, našem mládí,
které současným mladým nic neřekne, a jako možnost osvěžit si staré vzpomínky. A
rovněž můžeme Ženu za pultem vzít jako měřítko naší demokracie. Protože demokracie
znamená i schopnost vyrovnat se s minulostí, aniž bychom něco, natož někoho,
museli zavírat do trezoru.
Jan Lipšanský
Tiscali
|
