Jiřina Švorcová hodnotí 20 let české demokracie
Rozhovor s Jiřinou Švorcovou k 20. výročí Sametové revoluce. Nabízíme
vám přepis televizního rozhovoru, který vedl herec Pavel Chalupa pro
vysílání tehdejší stanice RTA - Regionální televizní agentury. Natočeno
s Jiřinou Švorcovou v jejím bytě na podzim 2009. Upozorňujeme, že jde o
přepis rozhovoru bez jazykových a stylistických úprav.
Paní Švorcová, já se v těchto dnech věnuji rozhovorům s osobnostmi,
které mají co říct k 17. listopadu a té době, která následovala - 20
letům vývoje demokracie. Vy jste člověk, který se pohybuje v trošku
jiném politickém spektru než většinový názor, ale - mě to nedá než
se nezeptat a kladu tu otázku každému - co jste dělala 17. listopadu
a jak se na ten den díváte?
Mě trošku zarazil ten váš "většinový názor", ale budiž. Byla jsem v
Praze samozřejmě, necinkala jsem klíči na Václavském náměstí a prožitek
z listopadu mám velice intenzivní a velice rozporuplný, a je to pro mě
takový trošku černý sen, taková chmura v životě. Nejdříve to byly takové
pokusy, které jsme dostávali jako Svaz dramatických umělců za úkol -
jako pacifikovat tu kulturní frontu, o které se předpokládalo a která
také byla hybnou silou celého toho dění - což byla teda naprosto marná
snaha. Pak mám vzpomínku, která mě dodnes vzrušuje - na ta zoufalá
poslední zasedání ústředního výboru komunistické strany, která se
vyznačovala na jedné straně bezmocí, jako neschopnost vedení přijít s
novými jmény, s novým obsazením vedoucích orgánů a tudíž odhlasovat
něco. To byl pocit bezmoci velice nepříjemný, ale na druhé straně to
byla zasedání, kde jsme si brali sami slovo, kde jsme se hádali,
překřikovali jsme se, domáhali jsme se jaksi slyšení toho co jsme měli
na srdci. No a já jsem tenkrát jaksi z pocitu bezmoci jako něčeho
dosáhnout jsem se vzdala členství v ústředním výboru, což mě vyneslo
jaksi další ne dvakrát příjemný zážitek. To už bylo v době stávek v
divadlech a na Vinohradech se také stávkovalo. Já jsem cítila, že se
nemůžu prostě přidat, no já jsem do poslední chvíle doufala, že se bude
hrát, že se nebude stávkovat. Já jsem byla mimo. A nemohla jsem být
prostě s těmi všemi, kteří byli v euforii, byli nadšení prostě jak se
nastoluje demokracie, jak padá vláda jedné strany. Jsem stála nahoře
na balkonech, dívala jsem se, co se děje na tom jevišti. Pak jsem se
tam přece jenom octla, protože některé kolegyně říkaly: "Jiřino pojď
mezi nás" a já jsem říkala nemůžu, nemůžu. No ale pak jsem tam teda
přišla, víceméně mě tam přivedl režisér Jaroslav Dudek, který
organizoval jaksi vystoupení jednotlivá a já jsem se tam přiznala k
tomu, že jsem se zřekla členství v ústředním výboru a on povídá:
"Vidíš, takový aplaus jsi už dlouho neměla". A já jsem utekla s brekem,
protože pro mě to byla hrozná chvíle. Pak ještě přišla horší chvíle,
nevím jestli to bylo při tomhle, při téhle stávce nebo při další, když
přišlo oznámení, že zemřel student, během té demonstrace.
To bylo 17. listopadu …
To byla nejstrašnější chvíle a to bylo o infarkt, to bylo o sebevraždu.
Pak se ukázalo, že tomu tak nebylo. A já sama bych byla - a myslím, že
nejenom já sama - zvědavá, jak to teda vlastně bylo. Jak to bylo s tím
studentem, kdo stál za tou organizací, kdo vedl tu mládež jaksi proti
těm … těm … já vím, že byla podezření určitá i funkcionáři komunistické
strany, kterým jaksi šlo o ambice, aby padlo toto vedení a nastolilo se
jiné. Nevím, jestli někdy někdo dá na to odpověď. Vím, že tím studentem
se potom ukázal být člen strany, dokonce snad člen nějakých složek,
Zivčák jestli se nemýlím, se jmenoval.
Zivčák byl ten co vedl z Albertova …
Ne ne ne ne … ten měl být tím studentem …
Ale ten mrtvý student byl Martin Šmíd …
Šmíd. Ano, ale údajně předtím to měl být …
Předtím že to měl být Zivčák, takhle … aha, ano.
Ten Zivčák to nikdy nevysvětlil, no a zůstal takovou tajemnou
postavou tady toho.
Jak vypadaly Vaše dny po 17. listopadu?
Pro mě to byl velice krušný zážitek, který pro mě měl potom ještě
následek, že jo, v divadle další, protože jsem nebyla schopná přidat
se k takzvané revoluci. K tomu převratu, který byl. Takže jsem sice
ještě hrála v divadle, hrála jsem své poslední a úspěšné představení
Hlasy ptáků. No a ustavilo se herecké fórum v divadle, jednoho dne si
mě tam pozvali, no a byla jsem vinna prostě za všechno. Za Svaz
dramatických umělců, za všechny neúspěchy, za 2. světovou válku, prostě
všecko!
A to bylo před kolegy? Jakoby před všemi kolegy, jakoby schůze?
To bylo fórum herecké. Vedl to hlavně teda Petr Haničinec, úspěšně mu
sekundovala Jiřinka Jirásková, která jaksi v tom průběhu řekla pro mě
nezapomenutelný výrok: "Já se dodnes hluboce stydím za procesy 50. let".
To je namydlení schodů prostě jak když vyšije. Na to nemůžete odpovědět
"no samozřejmě já taky", a přitom ona musela vědět, jak jsme to
prožívali všichni ta 50. léta. Že to byly strasti, hrůzy pro nás pro
všechny, ale museli jsme se z toho vystonat. Byly rehabilitace, byly
omluvy a tak dále. A že to člověk nese v sobě jako můru celý život,
to je pochopitelný. Ale když vám to někdo takovýmhle způsobem před
fórem jaksi naservíruje, na to není možné říct: "ano, já taky samozřejmě,
já taky". No tak a to tam zůstalo viset ve vzduchu, takže jsem byla
jaksi necitelná a jakože jsem si prostě ty procesy neprožila tak strašně
jako jiný. Šla jsem za ředitelem Laurinem a požádala jsem … v podstatě
dala jsem hodinovou výpověď. Odehrála jsem poslední představení, ten
den nebo příští den, to už nevím. Vyklidila jsem skříňku a stoleček,
a odešla z divadla.
Kdybych se vás zeptal a kdybyste stručně řekla, jak hodnotíte ten
polistopadový vývoj, těch 20 let demokracie v ČR?
Krátce a stručně bych na to reagovat bohužel nemohla. To dost dobře nejde.
Jestli vidíte pozitiva a negativa …
Ty byly v minulé době a jsou i v této době, to je samozřejmé. Ještě nebyla
taková doba, která by byla ideální. I když teda strana si bohužel myslela,
že je schopna takovou společnost vytvořit - ekonomicky úspěšnou, sociálně
spravedlivou a demokratickou. To se nepovedlo, samozřejmě, a pokud někdo
chce slyšet v čem bylo vítězství pro stranu jako listopadem, tak toto bylo
jedno z vítězství, že jsme pochopili, že v této době se to nedalo udělat.
Čili muselo spadnout velké břímě zodpovědnosti z ramen komunistické strany -
to byla taková fráze krásná - a druhá strana, že se ta Strana zbavila
byrokracie, kariéristů, lidí, kteří tam byli skutečně jenom proto, že
byla Strana u moci a že se prostě mohla vydat novou, demokratickou cestou.
Tak jako teďka co jako se mi líbí na téhleté době … když jsme měli předhovor,
říkala jsem - jako jsou krásný fasády, krásný domy. To všecko je ohromný.
Máme banány, který jsme dřív neměli - já je nemusela mít tehdy ani teďka -
ale zase na druhou stranu neměli jsme bezdomovce, neměli jsme nezaměstnanost,
a nedá se všechno svést na krizi. Teď zrovna probíhá proces, který byl
odložený, kdy nějací pánové vytunelovali doly a nějaký miliardy tam lítaj,
a naše soudy nejsou schopné je jaksi odsoudit … neměli jsme takový možnosti
z ničeho si nadělat miliardy a utéct s nimi někam na Bahamy. A mě tyhlety
věci, bohužel, převažují.
Paní Švorcová, děkuji za váš čas, který jste věnovala naší televizi,
našim divákům.
zdroj: Regionální televizní agentura (RTA)
podzim 2008
|
