Spisovatel Miroslav Graclík a jeho dárek k MDŽ
Legendární seriál Jaroslava Dietla Žena za pultem budí emoce i málem
čtyřicet let od svého natočení. Má své velké odpůrce, ale i skalní
fanoušky, což dokazuje velmi dobrá sledovanost, když se Žena za pultem
objeví v televizi. Nyní vychází v nakladatelství Omega o seriálu kniha
zkušeného novináře a publicisty Miroslava Graclíka, který Haló novinám
sdělil, že své nejnovější dílo zároveň připravil jako dárek ženám a
dívkám k dnešnímu MDŽ. A tak by byl hřích, nenatočit s ním právě při
této příležitosti rozhovor…
Jak byste představil svou novou knihu? Co v ní čtenáři najdou?
Je to knížka pro všechny fanoušky legendárního seriálu Jaroslava Dietla
Žena za pultem. Naleznou v ní příběh populárního seriálu od jeho vzniku,
natáčení, premiéry až po úspěch v zahraničí i se vzpomínkami a komentáři
Jiřiny Švorcové a dalších herců. Nechybí ani jejich životopisné profilky
a stovky exkluzivních a mnohdy dosud nepublikovaných fotografií Miloše
Schmiedbergera, který byl oficiálním fotografem seriálu.
O Jiřině Švorcové jste napsal již dvě knihy. Jsou stále v prodeji?
A jak byste je představil pro ty, kteří ještě neměli tu čest sedět
nad jejich stránkami?
Myslím, že se obě stále prodávají. První nazvaná Jiřina Švorcová osobně
vyšla na podzim roku 2010 a je to obsáhlý rozhovor, ve kterém paní
Švorcová rekapituluje celý svůj život a do knihy poskytla spoustu
fotografií i korespondence ze svého archivu. Druhá knížka se jmenuje
Poslední role života a vyšla o rok později, bohužel, už po smrti paní
Švorcové. Mapuje poslední rok jejího života včetně rozhovorů s herci,
které jsem vedl pro televizní dokument TV Barrandov Tajemství Jiřiny
Švorcové.
Jiřinu Švorcovou jste měl tu čest poznat osobně? Jak jste se s
ní vlastně seznámil?
Seznámili jsme se koncem devadesátých let, když jsem působil v deníku
Blesk a dostal na úkol s ní udělat rozhovor do Blesk magazínu. Zavolal
jsem jí, rozhovor neodmítla, odpověděla na všechny otázky, včetně těch
všetečných, a při následné autorizaci nic nevyhodila, což se nestává
až tak často. Když asi za rok začala po mnoha letech vysílat televize
Prima Ženu za pultem, těšil se seriál skvělé sledovanosti a já jsem
udělal s paní Švorcovou několik článků o seriálu. Vždycky byla milá,
vstřícná a po čase mi začala důvěřovat. Když jsem jí během jednoho
povídání řekl, že spolu napíšeme knížku, nevěřila tomu.
Tvrdila, že její život a názory už nikoho nezajímají a že knížku
nikdo nevydá. Přesto jsem k ní chodil na návštěvy, povídali jsme
si, až jsem z toho knížku opravdu napsal. Ještě když četla její
rukopis, přesvědčovala mě, ať ji nevydáváme, že to bude propadák.
Knížka se nakonec stala nejprodávanější memoárovou knihou české
osobnosti v roce 2010 a paní Švorcovou vrátila do médií. Na narvaných
autogramiádách zažívala nádherné chvíle, kdy byla mezi svými fanoušky
šťastná, a vždycky mi potom děkovala, že jsem se nenechal odradit,
knížku napsal a vydal.
Jak probíhala spolupráce s ní? Prosím i o nějakou kuriozní či
jinak zajímavou historku…
Spolupráce probíhala bez problémů. Paní Švorcová už byla dáma v letech,
takže jsme si mohli povídat tak hodinu a půl - a potom už byla unavená
a já šel domů. Poslední rok jejího života jsme byli opravdu v častém
kontaktu a prožili spolu spoustu zážitků. Když jsme jezdili ke knížce
na autogramiády, brala s sebou i svého pudlíka, a pokud v autě
nevyprávěla příhody ze svého života, tak si s ním velmi legračně
povídala. Když jsme jeli po D1 z Prahy do Brna, zastavili jsme na
odpočívadle u McDonald‘s na kafe. Přímo naproti místu, kde jsme
zaparkovali, byla reklama na blízkou restauraci, která kromě jiných
pochutin zvala i na dršťkovou polévku.
Jejich bilboardu jsem si ovšem vůbec nevšiml, ale když jsme vešli
do »mekáče«, paní Švorcová řekla, že bychom mohli něco malého
zakousnout. Souhlasil jsem, a když na nás přišla řada, objednala
si jako první. »Dršťkovou polévku!« řekla překvapené dívce za
pultem. A stejně překvapeně jsem na ni koukal i já. »Zde mají
jen pití, kafe, hranolky a hamburgery,« vysvětlil jsem paní
Švorcové. »Tak proč venku lidi lákají na dršťkovou?« zeptala se.
»To určitě ne,« odpověděl jsem. Nakonec si dala jen kafe, a když
jsme se vraceli k autu, ukázala na velký billboard, který dva metry
od auta lákal návštěvníky do asi 500 metrů vzdálené restaurace.
Postřeh paní Švorcové byl i v 82 letech neuvěřitelný.
Jak se vy osobně díváte na seriál Žena za pultem?
Patřím mezi velké fanoušky českých filmů a seriálů ze 70. a 80. let
minulého století, které mám doma na stovkách DVD. Chalupáři, Třicet
případů majora Zemana, Arabela, Návštěvníci, F. L. Fěk, Nemocnice na
kraji města, Žena za pultem a další jsou prostě skvělé seriály.
Profesionálně napsané, skvěle natočené a i malé role v nich hrají
vynikající herci. Zkrátka na filmy a seriály ze 70. a 80. let nedám
dopustit a je mi úplně jedno, že se občas v některém objeví nějaký
z dnešního pohledu ideologicky závadný dialog.
Knih o známých osobnostech jste sepsal celou řadu. S kým se vám
pracovalo nejlépe a s kým naopak nejhůře?
Obecně se novinářům dobře spolupracuje s umělci, kteří jsou vstřícní,
nebojí se otevřít a věří vám, že věci napíšete tak, aby byl rozhovor
nebo článek zajímavý, čtivý a ukázal jej čtenářům v jiném světle, než
je obvyklé. A pokud si vyžádá autorizaci, tak dostojí tomu, co řekl,
a všechny zajímavé informace z textu nevyhodí. Do této kategorie umělců
řadím například paní Švorcovou, Reginu Rázlovou, Petra Novotného, Heidi
Janků, Michala Davida, Petru Janů, Jiřího Helekala, Petru Černockou,
Jiřího Suchého, Vítězslava Vávru, Oldřicha Velena, Evu Pilarovou,
Radka Brzobohatého nebo třeba i Milouše Jakeše. Druhá kategorie jsou
lidé, kteří mluví ve frázích a při autorizaci všechno přepíší a
většinu zajímavých věcí z textu vyhodí, protože »to jsem přece řekl
během rozhovoru jen vám.« Že to řekl na diktafon jako odpověď na
otázku, bývá těmto hercům a především starším herečkám a zpěvačkám,
velmi těžké vysvětlit.
Našel jste si mezi celebritami i nějakého opravdového kamaráda či
kamarádku?
Pár známých nebo možná i kamarádů ano, ale přátele ne. Svět showbyznysu
je neuvěřitelně falešný a všichni jsou s vámi velcí kamarádi pouze v
momentě, kdy jste ve vlivném médiu, hezky o nich referujete a děláte
jim PR. Vždycky, když jsem odešel z nějakého média, následoval velký
odliv umělců, kteří se předtím tvářili jako mí kamarádi. V momentě,
kdy jsem o nich už nemohl psát články a propagovat je, bylo rázem
naše do té doby »nesmrtelné kamarádství a přátelství« pryč. Poprvé mě
to překvapilo, ale když se po čase situace opakovala, už jsem se tomu
jen smál, protože vždycky, když jsem se po čase objevil v nějakém jiném
vlivném médiu, měl jsem okamžitě spoustu »kamarádů«, pro které jsem
předtím několik let neexistoval - a teď mě najednou zvali na kafe a
byli moc smutní z toho, že jsme se už tak dlouho neviděli. Tyhle
příhody by vydaly na velmi zajímavou knížku, ze které by se asi
zhroutila polovina našich umělců.
Co je pro vás těžší – šéfovat časopisu, nebo psát knihu?
Oboje má své pro i proti. Časopis je ale složitější, protože každý týden
začínáte od nuly a spolu s redaktory musíte vymyslet, jak jej udělat
zajímavě a taky včas stihnout všechny uzávěrky, což s sebou nese poměrně
velký stres a nervy. Knihu si můžete rozplánovat – píšete, jen když
máte čas a chuť, a v podstatě vás nikdo nehoní ani nestresuje...
A když píšete knihu, jak postupujete? Píšete v každé volné chvíli
bez ohledu na momentální inspiraci, a nebo musí přijít ta správná
»slina« a pak vše zvládnete takříkajíc na jeden zátah?
Potřebuji mít klid, nebýt vystresovaný a mít pokud možno celý volný den,
protože pokud knížku nepíšete každý den, tak chvíli trvá, než se
zorientujete a chytnete onu »slinu«. Potom to už jde v podstatě samo.
Nejlépe se mi píše první dva tři týdny, potom už mě to až tak nebaví
a mnohdy volám nakladateli, že nestíhám a žádám ho o pozdější odevzdání
rukopisu. Termíny jsou totiž můj velký nepřítel, se kterým stále bojuju.
Při práci v deníku nebo šéfování časopisu je času opravdu málo, a
pokud se chcete ještě věnovat alespoň trochu rodině, tak na psaní
knížky si najdete pár hodin občas o víkendu. Zatím se totiž nenašel
bohatý mecenáš nebo nakladatel, který by mi nabídl měsíční paušál,
abych mohl jen psát knížky a nemuset ještě dělat něco jiného. To je
takový můj sen, protože psaní knížek mě baví nejvíc, ale jsme malá
republika a jen knížky vás zkrátka neuživí, takže to je jen časově
náročný koníček. Už jsem se smířil s tím, že bude mnohem více knížek,
které bych napsat chtěl, ale nikdy je nenapíši, než těch, které napíši
a vyjdou.
Už jste nějakou nabídku na napsání knížky odmítl?
Desítky. Musí mě zaujmout osobnost, o které mám psát, takže pokud mě
dotyčný nezajímá jako člověk, ani mě neoslovuje jeho tvorba, knížku o
něm psát nebudu. Nenapíšete ji totiž za den, a proč trávit týdny s
někým, kdo vás nezajímá a nebaví? Navíc mi záleží na tom, jak bude
knížka vypadat, jaký bude mít papír, aby v ní byla spousta fotografií
a měla alespoň 300 stránek. Nenávidím takové ty »knížky rychlokvašky«,
které mají 130 stránek psaných velkým písmem. To je u mě časopis, ne
kniha. U velkých knížek se prodražuje výroba, a přitom nemůžou být o
moc dražší než ty »časopisecké«, takže s několika nakladateli jsem se
nedohodl na podobě knížky. I když mě umělec, o kterém chtěl knihu
napsat, zajímal, tak jsem ji nakonec nenapsal. Měj jsem zatím štěstí
na nakladatele, kteří se nebáli do mých knížek investovat, za což
všem dodatečně děkuji.
Co si myslíte o budoucnosti knižní produkce? Zvítězí čtečky a
další elektronická média a úplně vytlačí klasickou papírovou knihu?
Nebo její kouzlo přetrvá i za 50 či 100 let?
Přestože nepatřím mezi starší generaci, čtečky nejsou nic pro mě.
Myslím si, že jsou nás pořád statisíce, kteří se chceme s knížkou
»pomazlit«, listovat si v ní a prohlížet fotografie nebo obrázky. Z
tohoto důvodu se o osud knížek nebojím a jsem přesvědčený, že budou
vycházet i za sto let.
Bral byste, aby den měl více než 24 hodin? Pokud ano, kolik?
Okamžitě! Přestože mi stačí jen pět hodin spánku denně, tak stále
něco nestíhám. Na druhé straně se obávám, že i kdyby měl den mnohem
více hodin, nabral bych si toho tolik, že bych stejně všechno nestihl.
To je úděl workoholiků.
Jak nejraději relaxujete? Co je pro vás tím skutečným odpočinkem?
Čas strávený s rodinou, přáteli a taky možnost nemuset vůbec nic
dělat ani řešit a jen tak lenošit. Třeba si dáchnout po obědě a
nebo si pustit nějaký hezký film či seriál. Válet se v posteli
při Ženě za pultem, Chalupářích nebo filmech jako Pane, vy jste
vdova!, Tři oříšky pro Popelku, nebo Jak utopit dr. Mráčka aneb
Konec vodníků v Čechách, je pro mě vrchol relaxu, který si můžu
dovolit jen o Vánocích nebo když jsem nemocný.
Jaké máte knižní plány?
Velké, jen ten čas mi schází... Vzhledem k tomu, že dnes se kradou i
nápady, tak můžu pouze prozradit, že to bude příběh dalšího seriálu.
Nyní dopisuji knížku o jednom velmi známém filmu a rád bych pokračoval
v knížkách Hvězdy popu o československých zpěvácích 70. a 80. let. A
věřím, že letos konečně dopíši knížku o herci Josefu Větrovcovi. Když
jsem s ním před lety dělal rozhovor, byl velmi otevřený a nabídl mi,
abych s ním napsal knížku. Než jsem se dostal k tomu, abych za ním
chodil a nahrával si jeho vzpomínky, zemřel. Chci splatit tento svůj
osobní dluh, který vůči tomuto skvělému herci cítím. Už mám v počítači
spoustu materiálů včetně velkého rozhovoru, který mi poskytla jeho
dcera, jenž s médii nekomunikuje, a zapůjčila mi do knížky i spousty
unikátních soukromých fotografií z tatínkovy pozůstalosti. Zatím mám
napsáno asi padesát stránek a dá-li bůh, rád bych knížku do léta
dopsal, aby mohla před Vánoci vyjít.
08. 03. 2014,
FOTO – archiv Miroslava GRACLÍKA a nakladatelství Omeg
|
