titulní strana    kontakty a zdroje

Jiřina Švorcová

narodila se 25. května 1928 v Kociánovicích
zemřela 11. srpna 2011 v Praze

Herečka, recitátorka, politička, členka ÚV KSČ. Jiřina Švorcová byla dvakrát provdaná, zůstala bezdětná. Tituly: zasloužilá umělkyně, nositelka Řádu práce a Řádu Vítězného února a další.
  životopis


 
Jiřina Švorcová    Žena za pultem    Okres na severu    film a divadlo    e-shop

Spisovatel Miroslav Graclík a jeho dárek k MDŽ

Legendární seriál Jaroslava Dietla Žena za pultem budí emoce i málem čtyřicet let od svého natočení. Má své velké odpůrce, ale i skalní fanoušky, což dokazuje velmi dobrá sledovanost, když se Žena za pultem objeví v televizi. Nyní vychází v nakladatelství Omega o seriálu kniha zkušeného novináře a publicisty Miroslava Graclíka, který Haló novinám sdělil, že své nejnovější dílo zároveň připravil jako dárek ženám a dívkám k dnešnímu MDŽ. A tak by byl hřích, nenatočit s ním právě při této příležitosti rozhovor…

Jak byste představil svou novou knihu? Co v ní čtenáři najdou?
Je to knížka pro všechny fanoušky legendárního seriálu Jaroslava Dietla Žena za pultem. Naleznou v ní příběh populárního seriálu od jeho vzniku, natáčení, premiéry až po úspěch v zahraničí i se vzpomínkami a komentáři Jiřiny Švorcové a dalších herců. Nechybí ani jejich životopisné profilky a stovky exkluzivních a mnohdy dosud nepublikovaných fotografií Miloše Schmiedbergera, který byl oficiálním fotografem seriálu.

O Jiřině Švorcové jste napsal již dvě knihy. Jsou stále v prodeji? A jak byste je představil pro ty, kteří ještě neměli tu čest sedět nad jejich stránkami?
Myslím, že se obě stále prodávají. První nazvaná Jiřina Švorcová osobně vyšla na podzim roku 2010 a je to obsáhlý rozhovor, ve kterém paní Švorcová rekapituluje celý svůj život a do knihy poskytla spoustu fotografií i korespondence ze svého archivu. Druhá knížka se jmenuje Poslední role života a vyšla o rok později, bohužel, už po smrti paní Švorcové. Mapuje poslední rok jejího života včetně rozhovorů s herci, které jsem vedl pro televizní dokument TV Barrandov Tajemství Jiřiny Švorcové.

Jiřinu Švorcovou jste měl tu čest poznat osobně? Jak jste se s ní vlastně seznámil?
Seznámili jsme se koncem devadesátých let, když jsem působil v deníku Blesk a dostal na úkol s ní udělat rozhovor do Blesk magazínu. Zavolal jsem jí, rozhovor neodmítla, odpověděla na všechny otázky, včetně těch všetečných, a při následné autorizaci nic nevyhodila, což se nestává až tak často. Když asi za rok začala po mnoha letech vysílat televize Prima Ženu za pultem, těšil se seriál skvělé sledovanosti a já jsem udělal s paní Švorcovou několik článků o seriálu. Vždycky byla milá, vstřícná a po čase mi začala důvěřovat. Když jsem jí během jednoho povídání řekl, že spolu napíšeme knížku, nevěřila tomu. Tvrdila, že její život a názory už nikoho nezajímají a že knížku nikdo nevydá. Přesto jsem k ní chodil na návštěvy, povídali jsme si, až jsem z toho knížku opravdu napsal. Ještě když četla její rukopis, přesvědčovala mě, ať ji nevydáváme, že to bude propadák. Knížka se nakonec stala nejprodávanější memoárovou knihou české osobnosti v roce 2010 a paní Švorcovou vrátila do médií. Na narvaných autogramiádách zažívala nádherné chvíle, kdy byla mezi svými fanoušky šťastná, a vždycky mi potom děkovala, že jsem se nenechal odradit, knížku napsal a vydal.

Jak probíhala spolupráce s ní? Prosím i o nějakou kuriozní či jinak zajímavou historku…
Spolupráce probíhala bez problémů. Paní Švorcová už byla dáma v letech, takže jsme si mohli povídat tak hodinu a půl - a potom už byla unavená a já šel domů. Poslední rok jejího života jsme byli opravdu v častém kontaktu a prožili spolu spoustu zážitků. Když jsme jezdili ke knížce na autogramiády, brala s sebou i svého pudlíka, a pokud v autě nevyprávěla příhody ze svého života, tak si s ním velmi legračně povídala. Když jsme jeli po D1 z Prahy do Brna, zastavili jsme na odpočívadle u McDonald‘s na kafe. Přímo naproti místu, kde jsme zaparkovali, byla reklama na blízkou restauraci, která kromě jiných pochutin zvala i na dršťkovou polévku. Jejich bilboardu jsem si ovšem vůbec nevšiml, ale když jsme vešli do »mekáče«, paní Švorcová řekla, že bychom mohli něco malého zakousnout. Souhlasil jsem, a když na nás přišla řada, objednala si jako první. »Dršťkovou polévku!« řekla překvapené dívce za pultem. A stejně překvapeně jsem na ni koukal i já. »Zde mají jen pití, kafe, hranolky a hamburgery,« vysvětlil jsem paní Švorcové. »Tak proč venku lidi lákají na dršťkovou?« zeptala se. »To určitě ne,« odpověděl jsem. Nakonec si dala jen kafe, a když jsme se vraceli k autu, ukázala na velký billboard, který dva metry od auta lákal návštěvníky do asi 500 metrů vzdálené restaurace. Postřeh paní Švorcové byl i v 82 letech neuvěřitelný.

Jak se vy osobně díváte na seriál Žena za pultem?
Patřím mezi velké fanoušky českých filmů a seriálů ze 70. a 80. let minulého století, které mám doma na stovkách DVD. Chalupáři, Třicet případů majora Zemana, Arabela, Návštěvníci, F. L. Fěk, Nemocnice na kraji města, Žena za pultem a další jsou prostě skvělé seriály. Profesionálně napsané, skvěle natočené a i malé role v nich hrají vynikající herci. Zkrátka na filmy a seriály ze 70. a 80. let nedám dopustit a je mi úplně jedno, že se občas v některém objeví nějaký z dnešního pohledu ideologicky závadný dialog.

Knih o známých osobnostech jste sepsal celou řadu. S kým se vám pracovalo nejlépe a s kým naopak nejhůře?
Obecně se novinářům dobře spolupracuje s umělci, kteří jsou vstřícní, nebojí se otevřít a věří vám, že věci napíšete tak, aby byl rozhovor nebo článek zajímavý, čtivý a ukázal jej čtenářům v jiném světle, než je obvyklé. A pokud si vyžádá autorizaci, tak dostojí tomu, co řekl, a všechny zajímavé informace z textu nevyhodí. Do této kategorie umělců řadím například paní Švorcovou, Reginu Rázlovou, Petra Novotného, Heidi Janků, Michala Davida, Petru Janů, Jiřího Helekala, Petru Černockou, Jiřího Suchého, Vítězslava Vávru, Oldřicha Velena, Evu Pilarovou, Radka Brzobohatého nebo třeba i Milouše Jakeše. Druhá kategorie jsou lidé, kteří mluví ve frázích a při autorizaci všechno přepíší a většinu zajímavých věcí z textu vyhodí, protože »to jsem přece řekl během rozhovoru jen vám.« Že to řekl na diktafon jako odpověď na otázku, bývá těmto hercům a především starším herečkám a zpěvačkám, velmi těžké vysvětlit.

Našel jste si mezi celebritami i nějakého opravdového kamaráda či kamarádku?
Pár známých nebo možná i kamarádů ano, ale přátele ne. Svět showbyznysu je neuvěřitelně falešný a všichni jsou s vámi velcí kamarádi pouze v momentě, kdy jste ve vlivném médiu, hezky o nich referujete a děláte jim PR. Vždycky, když jsem odešel z nějakého média, následoval velký odliv umělců, kteří se předtím tvářili jako mí kamarádi. V momentě, kdy jsem o nich už nemohl psát články a propagovat je, bylo rázem naše do té doby »nesmrtelné kamarádství a přátelství« pryč. Poprvé mě to překvapilo, ale když se po čase situace opakovala, už jsem se tomu jen smál, protože vždycky, když jsem se po čase objevil v nějakém jiném vlivném médiu, měl jsem okamžitě spoustu »kamarádů«, pro které jsem předtím několik let neexistoval - a teď mě najednou zvali na kafe a byli moc smutní z toho, že jsme se už tak dlouho neviděli. Tyhle příhody by vydaly na velmi zajímavou knížku, ze které by se asi zhroutila polovina našich umělců.

Co je pro vás těžší – šéfovat časopisu, nebo psát knihu?
Oboje má své pro i proti. Časopis je ale složitější, protože každý týden začínáte od nuly a spolu s redaktory musíte vymyslet, jak jej udělat zajímavě a taky včas stihnout všechny uzávěrky, což s sebou nese poměrně velký stres a nervy. Knihu si můžete rozplánovat – píšete, jen když máte čas a chuť, a v podstatě vás nikdo nehoní ani nestresuje...

A když píšete knihu, jak postupujete? Píšete v každé volné chvíli bez ohledu na momentální inspiraci, a nebo musí přijít ta správná »slina« a pak vše zvládnete takříkajíc na jeden zátah?
Potřebuji mít klid, nebýt vystresovaný a mít pokud možno celý volný den, protože pokud knížku nepíšete každý den, tak chvíli trvá, než se zorientujete a chytnete onu »slinu«. Potom to už jde v podstatě samo. Nejlépe se mi píše první dva tři týdny, potom už mě to až tak nebaví a mnohdy volám nakladateli, že nestíhám a žádám ho o pozdější odevzdání rukopisu. Termíny jsou totiž můj velký nepřítel, se kterým stále bojuju. Při práci v deníku nebo šéfování časopisu je času opravdu málo, a pokud se chcete ještě věnovat alespoň trochu rodině, tak na psaní knížky si najdete pár hodin občas o víkendu. Zatím se totiž nenašel bohatý mecenáš nebo nakladatel, který by mi nabídl měsíční paušál, abych mohl jen psát knížky a nemuset ještě dělat něco jiného. To je takový můj sen, protože psaní knížek mě baví nejvíc, ale jsme malá republika a jen knížky vás zkrátka neuživí, takže to je jen časově náročný koníček. Už jsem se smířil s tím, že bude mnohem více knížek, které bych napsat chtěl, ale nikdy je nenapíši, než těch, které napíši a vyjdou.

Už jste nějakou nabídku na napsání knížky odmítl?
Desítky. Musí mě zaujmout osobnost, o které mám psát, takže pokud mě dotyčný nezajímá jako člověk, ani mě neoslovuje jeho tvorba, knížku o něm psát nebudu. Nenapíšete ji totiž za den, a proč trávit týdny s někým, kdo vás nezajímá a nebaví? Navíc mi záleží na tom, jak bude knížka vypadat, jaký bude mít papír, aby v ní byla spousta fotografií a měla alespoň 300 stránek. Nenávidím takové ty »knížky rychlokvašky«, které mají 130 stránek psaných velkým písmem. To je u mě časopis, ne kniha. U velkých knížek se prodražuje výroba, a přitom nemůžou být o moc dražší než ty »časopisecké«, takže s několika nakladateli jsem se nedohodl na podobě knížky. I když mě umělec, o kterém chtěl knihu napsat, zajímal, tak jsem ji nakonec nenapsal. Měj jsem zatím štěstí na nakladatele, kteří se nebáli do mých knížek investovat, za což všem dodatečně děkuji.

Co si myslíte o budoucnosti knižní produkce? Zvítězí čtečky a další elektronická média a úplně vytlačí klasickou papírovou knihu? Nebo její kouzlo přetrvá i za 50 či 100 let?
Přestože nepatřím mezi starší generaci, čtečky nejsou nic pro mě. Myslím si, že jsou nás pořád statisíce, kteří se chceme s knížkou »pomazlit«, listovat si v ní a prohlížet fotografie nebo obrázky. Z tohoto důvodu se o osud knížek nebojím a jsem přesvědčený, že budou vycházet i za sto let.

Bral byste, aby den měl více než 24 hodin? Pokud ano, kolik?
Okamžitě! Přestože mi stačí jen pět hodin spánku denně, tak stále něco nestíhám. Na druhé straně se obávám, že i kdyby měl den mnohem více hodin, nabral bych si toho tolik, že bych stejně všechno nestihl. To je úděl workoholiků.

Jak nejraději relaxujete? Co je pro vás tím skutečným odpočinkem?
Čas strávený s rodinou, přáteli a taky možnost nemuset vůbec nic dělat ani řešit a jen tak lenošit. Třeba si dáchnout po obědě a nebo si pustit nějaký hezký film či seriál. Válet se v posteli při Ženě za pultem, Chalupářích nebo filmech jako Pane, vy jste vdova!, Tři oříšky pro Popelku, nebo Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, je pro mě vrchol relaxu, který si můžu dovolit jen o Vánocích nebo když jsem nemocný.

Jaké máte knižní plány?
Velké, jen ten čas mi schází... Vzhledem k tomu, že dnes se kradou i nápady, tak můžu pouze prozradit, že to bude příběh dalšího seriálu. Nyní dopisuji knížku o jednom velmi známém filmu a rád bych pokračoval v knížkách Hvězdy popu o československých zpěvácích 70. a 80. let. A věřím, že letos konečně dopíši knížku o herci Josefu Větrovcovi. Když jsem s ním před lety dělal rozhovor, byl velmi otevřený a nabídl mi, abych s ním napsal knížku. Než jsem se dostal k tomu, abych za ním chodil a nahrával si jeho vzpomínky, zemřel. Chci splatit tento svůj osobní dluh, který vůči tomuto skvělému herci cítím. Už mám v počítači spoustu materiálů včetně velkého rozhovoru, který mi poskytla jeho dcera, jenž s médii nekomunikuje, a zapůjčila mi do knížky i spousty unikátních soukromých fotografií z tatínkovy pozůstalosti. Zatím mám napsáno asi padesát stránek a dá-li bůh, rád bych knížku do léta dopsal, aby mohla před Vánoci vyjít.

08. 03. 2014, www.halonoviny.cz
FOTO – archiv Miroslava GRACLÍKA a nakladatelství Omeg