EXKLUZIVNĚ z knihy (5) - Úspěch seriálu v zahraničí
Jak se Ženě za pultem nevydařil koncem roku 1977 vstup na domácí
televizní scénu, tak o to větší úspěch slavil seriál v cizině.
Promítal se v NDR, Jugoslávii, Maďarsku a Bulharsku. Do všech států kde
se Žena za pultem vysílala byla nakonec představitleka hlavní hrdinky
pozvána a všechny je i navštívila.
Například do tehdy sousedního Maďarska vyrazila Jiřina Švorcová
spolu s kolegou Petrem Haničincem a to na pozvání naší ambasády.
Velké pozornosti a ohlasu se seriálu dostalo i ve východním Německu,
tedy v bývalé NDR.
„V NDR byl nějaký veletrh a požádali mě, abych si vzala plášť a pak mě
postavili k stánku se zmrzlinou. Když lidé zjistili, že to jsem já a
že tam mám autogramiádu, vytvořil se tam nával a ten dav měl takovou
sílu, že mě policisté opravdu museli vytáhnout a pak jsem seděla ve
stanu a posílali mi fotografie, které jsem takhle podepisovala,“
vzpomínala později seriálová hrdinka. V sousedním Německu se pod
názvem Die Frau hinter dem Ladentisch vysílal seriál již šestkrát,
zatím naposledy jej kanál MDR zařadil do vysílání v roce 2006 na
sobotní dopoledne a opět s velkým úspěchem. V roce 2010 jej
reprízovala i televize JOJ na Slovensku.
Svou premiéru si Žena za pultem odbyla i na Kubě, kde se seriál těšil
velké přízni divaček a diváků. Jiřina Švorcová se nakonec na Kubu
podívala. „Bylo to úplně fantastické, něco takového jsem předtím ani
nikdy potom už nezažila. Pozvali mě tam na týden nebo deset dní a když
jsem v Havaně vystupovala z letadla, už na mě čekal filmový štáb, který
mě pak neopustil ani na vteřinu a od chvíle, kdy jsem vstala z postele
až po okamžik, kdy jsem za sebou v noci zavřela dveře hotelového pokoje.
Tam za mnou nesměli, jinak se mnou byli všude, kam jsem se pohla. Byla
jsem středem pozornosti celé země. Každý den jsem dělala besedy. Každý
den informovali veřejnost v novinách, v televizi i v rádiu s kým jsem
se setkala. Besedovala jsem na Svazu žen, ve Svazu novinářů, hovořila
s legendárním básníkem Nikolasem Guillénem, kterému bylo přes devadesát.
Když měl narozeniny, tak jsme se k němu jako delegace těžko dostávali,
ale Prodavačku, tak se totiž Žena za pultem na Kubě jmenovala, ochotně
přijal a já s ním pak krmila holuby. Navštívila jsem všechna historická
revoluční místa i obchody. Tenkrát tam otevřeli volný obchod bez lístků
a dokonce jsem v něm chvíli prodávala za pultem. Lidé mě okamžitě
poznali a utvořila se tam velká fronta. Zkrátka za ten týden, který
jsem na Kubě prožila, mě znalo každé malé dítě. A sdělovací prostředky
si kladly za čest, že se mi postaraly o takovou popularitu. Přišli
jsme třeba večer do Tropicany, vystoupila jsem z auta, rozsvítily se
reflektory, kamery mě doprovodily až na místo. Konferenciér oznámil,
že se dostavila Prodavačka a následovaly velké ovace... Musela jsem se
děkovat a říct pár slov. Pak už jsem je prosila, aby mi dopřáli chvíli
klidu, že nejsem na takovou pozornost zvyklá. Marně. Řekli mi, že když
má takovýhle úspěch naše, tedy socialistická herečka, tak jí musí
udělat takovéhle ántré. Prostě jsem pro ně byla umělkyní ze spřízněné
socialistické země, které nemohli neprokázat svůj obdiv a úctu.
Opravdu už nikdy jsem nic podobného nezažila,“ vzpomínala ve svých
pamětech Švorcová.
Ostatně obdiv a úspěch, kterého Anna Holubová na Kubě dosáhla byl
pochopitelný. Mužům se líbilo, že je Anna Holubová jemná, citlivá a
něžná a ženským zase imponovalo, že to je samostatná, rozhodná a
emancipovaná žena. Prodavačky na Kubě dokonce prý dostávaly za úkol
se na seriál dívat, aby viděly, jak se má chovat žena za pultem.
Jedním z míst, kde se v bývalém východním bloku seriál nepromítal
bylo Rusko. Povídalo se, že to je proto, že v ruských obchodech
zejí regály prázdnotou a pro Rusy by byl šok vidět samoobsluhu
praskající pod náporem zboží, což by nakonec mohlo v »zemi, kde
zítra již znamená včera« vyvolat i nepokoje. „Manželka Vysockého
Mariena Vladyjová říkala, že je zajímavé, že když jde v Rusku po
obchodech, tak tam skoro nic nevidí, co by si mohla koupit, ale když
přijde někam na návštěvu, tak tam mají plný stůl všeho, zatímco ve
Francii mají plné kšefty a přijdete někam na návštěvu a nabídnou vám
sušenky. V Moskvě měli obchody i v divadle, takže jste šli do divadla
a tam jste si mohli nakoupit polotovary na zítřek. Počítali s tím,
že půjdou ženské do divadla rovnou z práce, proto tam byly velké
pauzy, aby se mohli diváci najíst a nakoupit si i domů. Také v závodech
měli své prodejny s potravinami a polotovary, takže se tam prodávalo,
což jsem mnohokrát viděla na vlastní oči. A že v těch obchodech toho
nebylo tolik jako u nás, to je samozřejmě pravda,“ zavzpomínala
Jiřina Švorcová.
08. 03. 2014, Miroslav Graclík, Václav Nekvapil
foto: Miloš Schmiedberger
|
