Hádka Jiřiny Švorcové s ředitelem televize!
Legendární seriál Jaroslava Dietla Žena za pultem budí emoce i
málem čtyřicet let od svého natočení. Má své velké odpůrce, ale i skalní
fanoušky, což dokazuje velmi dobrá sledovanost, když se Žena za pultem
objeví v televizi. Nyní vychází v nakladatelství Omega o seriálu kniha
z pera zkušených novinářů a spisovatelů memoárové literatury Miroslava
Graclíka a Václava Nekvapila. A odhaluje spoustu zajímavých a dosud
neznámých informací nejen ze zákulisí natáčení seriálu.
Samotná televizní premiéra seriálu Žena za pultem ovšem byla
poznamenána několika nepříznivými faktory. Hlavním byla urputnost
tehdejšího ředitele Československé televize Jana Zelenky, s jakou
prosazoval, aby se seriál odvysílal dvanáct dní před Štědrým dnem.
„Tenkrát jsem se s ním velmi pohádala, on byl totiž přesvědčen, že
Ženě za pultem připraví ty nejlepší podmínky, když ji bude vysílat
dvanáct dnů před Štědrým dnem – každý den jeden díl a na Štědrý
večer závěr. Já jsem z toho šílela, poněvadž jsem si byla jistá,
že to ten seriál zabije. ,To snad nemyslíš vážně?!? křičela jsem na
něj. ,Chceš to vysílat v době, kdy ženské mají plné ruce práce,
jedny jsou až do večera v obchodech, jiné běhají po nákupech,
uklízejí, připravují Vánoce, večer přijdou utahané a na televizi
nebudou mít myšlenky ani čas. Ty jednotlivé díly se musejí vysílat
s odstupem, aby si o tom lidi mohli povídat, aby se mohli těšit
na další pokračování…! Musíš jim dát možnost se na každý díl
připravit, aby si říkali: Aha, tak zítra večer musím být doma,
bude Žena za pultem!? Ale byl nedobytný. Nakonec jsem sice
uhádala kousek času, asi den dva mezi jednotlivými díly, ale
nahuštěno do předvánočního shonu to bylo pořád,“ vzpomínala
později Jiřina Švorcová.
Československá televize začala seriál vysílat v sobotu 10. prosince
1977 od 20 hodin večer, tedy jak by se dnes napsalo v exkluzivním
prime time. A asi proto, že mezi díly nebyl obvyklý týdenní rozestup
a dámské publikum, kterému byl seriál především určen, opravdu
připravovalo Vánoce, tak jej asi moc nesledovalo a proto nezaznamenal
u diváků žádný velký ohlas. Kritika ze seriálu nebyla vůbec nadšená
a ozývaly se znepokojivé hlasy i z herecké branže. „Lidé a hlavně
ženské ten seriál milovaly, ale vyšly pohoršené kritiky: ,Než takové
seriály, tak raději nic, to je nová červená knihovna.? Lidé ten seriál
podrželi, měl úspěch, ale kritika jej odmítla. Kdyby to ale hrála
Hlaváčová, tak by ty kritiky byly určitě daleko, daleko příznivější,
ale protože to hrála Švorcová, tak se to muselo polepit,“ myslela
si představitelka hlavní ženské role Jiřina Švorcová.
O zařazení seriálu do vysílání před Vánocemi psal 14. prosince 1977 i
deník Mladá fronta: „Nebylo právě nejšťastnější řešení, že při závěru
československé premiéry Křížové cesty bylo nutné nasadit z časových
důvodů i nový, tentokrát komediální seriál J. Dietla Žena za pultem.
Jakkoli se na všech stranách neustále zdůrazňuje, že televizní divák
nemá být mechanickým konzumentem vysílaného programu, ale naopak velmi
uvážlivě si z nabízeného vybírat, dochází nyní k pravému opaku: divák
musí u obrazovky vysedávat takřka každý večer – nebo volit mezi dvěma
seriály.“
Jiřina Švorcová navíc měla premiéru seriálu spojenu s tragickou
životní událostí. V pondělí 19. prosince nešťastnou náhodou zahynul
její druhý manžel, akademický malíř Vladimír Šolta. Vzali se v roce
1966. Člověk asi opravdu nemůže mít všechno…
„Před Vánocemi 1977 mi zemřel manžel, takže mé pocity byly velice
zjitřené. Prožívala jsem všecko víc, než bych to vnímala za jiných
okolností. Takže ta smršť dopisů a vyznání lidí, kteří se hrnuli
za Annou Holubovou – neříkám, že za mnou – mě zasáhla a já chtěla
rozevřít náruč a všechny obejmout. Ale byla jsem strašně naivní,
takže jsem dlouho nechápala, že je mezi tím i dost falše, snahy
mě využít a zneužít. A chvilku mi trvalo, než jsem tu situaci začala
chápat trošku střízlivě,“ vysvětlila Jiřina Švorcová.
„Nakonec i renomovaným novinářům ušlo, že každý díl je o něčem jiném
a jen sledovali, koho si ta Andula vlastně vezme. A když se při tom
přistihli, byli uražení, že se nechali takhle nachytat a odnesl to
Dietl, Anna Holubová a potažmo i já. Když potom bylo druhé vysílání,
už to bylo v klidu, lidé si už mohli děj vychutnat a pamatuji se, že
mě tenkrát tuším ministr školství říkal: ,To ale nebyl blbý seriál.?
Poprvé Žena za pultem příliš nezabodovala, ale při repríze už chytila
lidi za srdce a najednou všichni zjistili, že to není hloupý seriál,“
posteskla si Jiřina Švorcová.
A měla pravdu. Seriál při druhém vysílání, respekrive při své první
repríze v roce 1978, se již vysílal s týdenním odstupem a doslova si
podmanil celou republiku. Když se vysílala Žena za pultem, vylidňovaly
se ulice i restaurace a všichni s napětím sledovali osudy sympatické
prodavačky i jejích kolegů. Jiřina Švorcová se stala rázem miláčkem
národa. Sice už za sebou měla jednu velkou vlnu popularity, když
natočila několik úspěšných filmů v padesátých letech, ale její Anna
Holubová všechno doslova převálcovala. Diváci jí psali týdně stovky
dopisů a kam se pohla, všude byla najednou středem pozornosti. Diváci
i soudruzi jí udělili hned několik cen: Československá nejpopulárnější
herečka socialistických zemí roku 1977 (1977), Stříbrná jehlice Ligy
přátelství mezi národy NDR (1978), Řád Vítězného února (1978), Zlatý
květ (nejpopulárnější herečka roku čtenářů týdeníku Květy) (1978),
Zlatý Krokodýl (1978), Cena Víta Nejedlého (1979)…
Jak se Ženě za pultem nevydařil koncem roku 1977 vstup na domácí
televizní scénu, tak o to větší úspěch slavil seriál v cizině. Promítal
se v NDR, Jugoslávii, Maďarsku a Bulharsku. Do všech států kde se Žena
za pultem vysílala byla nakonec představitleka hlavní hrdinky pozvána
a všechny je i navštívila. Například do tehdy sousedního Maďarska
vyrazila Jiřina Švorcová spolu s kolegou Petrem Haničincem a to na
pozvání naší ambasády. Velké pozornosti a ohlasu se seriálu dostalo
i ve východním Německu, tedy v bývalé NDR.
„V NDR byl nějaký veletrh a požádali mě, abych si vzala plášť a pak mě
postavili k stánku se zmrzlinou. Když lidé zjistili, že to jsem já a
že tam mám autogramiádu, vytvořil se tam nával a ten dav měl takovou
sílu, že mě policisté opravdu museli vytáhnout a pak jsem seděla ve
stanu a posílali mi fotografie, které jsem takhle podepisovala,“
vzpomínala později seriálová hrdinka. V sousedním Německu se pod
názvem Die Frau hinter dem Ladentisch vysílal seriál již šestkrát,
zatím naposledy jej kanál MDR zařadil do vysílání v roce 2006 na
sobotní dopoledne a opět s velkým úspěchem. V roce 2010 jej
reprízovala i televize JOJ na Slovensku.
Svou premiéru si Žena za pultem odbyla i na Kubě, kde se seriál těšil
velké přízni divaček a diváků. Jiřina Švorcová se nakonec na Kubu
podívala. „Bylo to úplně fantastické, něco takového jsem předtím ani
nikdy potom už nezažila. Pozvali mě tam na týden nebo deset dní a když
jsem v Havaně vystupovala z letadla, už na mě čekal filmový štáb, který
mě pak neopustil ani na vteřinu a od chvíle, kdy jsem vstala z postele
až po okamžik, kdy jsem za sebou v noci zavřela dveře hotelového pokoje.
Tam za mnou nesměli, jinak se mnou byli všude, kam jsem se pohla. Byla
jsem středem pozornosti celé země. Každý den jsem dělala besedy. Každý
den informovali veřejnost v novinách, v televizi i v rádiu s kým jsem
se setkala. Besedovala jsem na Svazu žen, ve Svazu novinářů, hovořila
s legendárním básníkem Nikolasem Guillénem, kterému bylo přes devadesát.
Když měl narozeniny, tak jsme se k němu jako delegace těžko dostávali,
ale Prodavačku, tak se totiž Žena za pultem na Kubě jmenovala,
ochotně přijal a já s ním pak krmila holuby. Navštívila jsem všechna
historická revoluční místa i obchody. Tenkrát tam otevřeli volný obchod
bez lístků a dokonce jsem v něm chvíli prodávala za pultem. Lidé mě
okamžitě poznali a utvořila se tam velká fronta. Zkrátka za ten týden,
který jsem na Kubě prožila, mě znalo každé malé dítě. A sdělovací
prostředky si kladly za čest, že se mi postaraly o takovou popularitu.
Přišli jsme třeba večer do Tropicany, vystoupila jsem z auta,
rozsvítily se reflektory, kamery mě doprovodily až na místo.
Konferenciér oznámil, že se dostavila Prodavačka a následovaly velké
ovace… Musela jsem se děkovat a říct pár slov.
Pak už jsem je prosila, aby mi dopřáli chvíli klidu, že nejsem na takovou
pozornost zvyklá. Marně. Řekli mi, že když má takovýhle úspěch naše,
tedy socialistická herečka, tak jí musí udělat takovéhle ántré. Prostě
jsem pro ně byla umělkyní ze spřízněné socialistické země, které nemohli
neprokázat svůj obdiv a úctu. Opravdu už nikdy jsem nic podobného nezažila,“
vzpomínala ve svých pamětech Švorcová.
Ostatně obdiv a úspěch, kterého Anna Holubová na Kubě dosáhla byl
pochopitelný. Mužům se líbilo, že je Anna Holubová jemná, citlivá a
něžná a ženským zase imponovalo, že to je samostatná, rozhodná a
emancipovaná žena. Prodavačky na Kubě dokonce prý dostávaly za úkol
se na seriál dívat, aby viděly, jak se má chovat žena za pultem.
Jedním z míst, kde se v bývalém východním bloku seriál nepromítal
bylo Rusko. Povídalo se, že to je proto, že v ruských obchodech zejí
regály prázdnotou a pro Rusy by byl šok vidět samoobsluhu praskající
pod náporem zboží, což by nakonec mohlo v »zemi, kde zítra již znamená
včera« vyvolat i nepokoje. „Manželka Vysockého Mariena Vladyjová
říkala, že je zajímavé, že když jde v Rusku po obchodech, tak tam
skoro nic nevidí, co by si mohla koupit, ale když přijde někam na
návštěvu, tak tam mají plný stůl všeho, zatímco ve Francii mají
plné kšefty a přijdete někam na návštěvu a nabídnou vám sušenky.
V Moskvě měli obchody i v divadle, takže jste šli do divadla a
tam jste si mohli nakoupit polotovary na zítřek. Počítali s tím, že
půjdou ženské do divadla rovnou z práce, proto tam byly velké pauzy,
aby se mohli diváci najíst a nakoupit si i domů. Také v závodech měli
své prodejny s potravinami a polotovary, takže se tam prodávalo, což
jsem mnohokrát viděla na vlastní oči. A že v těch obchodech toho nebylo
tolik jako u nás, to je samozřejmě pravda,“ zavzpomínala
Jiřina Švorcová.
04. 06. 2014, Miroslav Graclík
foto: Nakladatelství Omega
|
