Jiřina Švorcová: Zažívám vrchol kariéry
O herečce Jiřině Švorcové nebylo léta slyšet. Nyní se rozhodla vydat další
knihu rozhovorů, která spatří světlo světa na podzim, v níž otevřeně hovoří
nejen o svých rolích, ale i kolezích. Před časem jí také vyšlo album poezie
Naše sny. Povídání jsme však začali právě reprizovaným seriálem My všichni
školou povinní, na nějž prý nerada vzpomíná.
Mohu se zeptat proč?
Tuhle práci jsem vzala na naléhání pana režiséra Ludvíka Ráži, kterého jsem
si velice vážila. Podle mého soudu napsali postavu zástupkyně ředitelky do
seriálu pouze proto, aby tam byla nějaká ideologická pracovnice. Několikrát
se nám totiž na place stalo, že jsme si s Věrou Galatíkovou musely rozdělovat
její repliky, protože bych jinak celou dobu mlčela. Nebyla to figura, která
by měla tělo, charakter... A druhá věc. Všichni cítili, že dělám roli ,,druhé
kategorie" a okamžitě tak se mnou i začali zacházet - jako s herečkou druhé
kategorie. Ještě dnes se na ten seriál nerada dívám. Vždycky mám pocit, že
v něm neřeknu dobře ani jednoduchou větu: ,,Dobrý den, jak se máte?" Tehdy
jsem pocítila, co pro herce znamená ztráta sebevědomí a jistoty, bez nichž
nemůžete v klidu vylézt na jeviště ani před kameru. Shrnuto jednou větou:
Při natáčení My všichni školou povinní jsem se cítila jako nahá v trní.
Který český seriál považujete za nejlepší?
Špičková byla Sanitka. V ní se mi nelíbila jen postava Evy Hudečkové. Ne
že bych proti ní jako herečce něco měla, ale její rozevláté vlasy, se
kterými neustále "pracovala", lezly na nervy nejen mně, ale i mnoha dalším
lidem. Nechápala jsem, jak to režisér mohl připustit, protože to její figuru
dost shazovalo. Hodně mě oslovil i Okres na severu. Velice ráda bych ho znovu
viděla. Na danou dobu totiž ukazoval práci tajemníka a vůbec celou tuto
problematiku z velice kritického hlediska. Myslím, že by měl i dneska co
říci. Všeobecným katastrofi ckým propadákem pak byla Plechová kavalerie.
A co třeba Žena za pultem?
(usměje se) Na to se mě přece ani nemusíte ptát! S postavou Anny Holubové
jsem si hodně rozuměla a měla ji ráda. Nedělala mi vůbec problémy. Celkem
jsem chápala i její tápání, zda se rozvést, nebo ne. Jen se mi nelíbilo,
když Anna svému bývalému muži v určitý moment dovolila vstup do ložnice.
Jenže takhle to prostě bylo napsané, a tak se to taky muselo natočit.
Dostala jste po sametové revoluci nějakou filmovou,
televizní či divadelní nabídku?
Po listopadu? (zamyslí se) Na požádání režiséra Petra Zelenky jsem recitovala
ve fiktivním dokumentu o skupině Visací zámek, který byl před revolucí jaksi
v "podpalubí". Pořad končil tím, že se znovu dostali na výsluní a já v roce
200x recitovala texty jejich písní. Šla jsem tam v šedivé paruce jako zestárlá
Švorcová a považovala to za krásný fór, víceméně za poctu. V rozhlase jsem
dělala už jen jednu menší roli a u mikrofonu se setkala pouze s Jardou Moučkou.
Od té doby nic, nic, nic a dlouho nic, až mi Tomáš Töpfer jednoho dne nabídl
roli v divadle. Protihráčkou mi měla být Jiřina Jirásková. Jednalo se o příběh
dvou hereček, které spolu třicet let nemluví, protože jedna druhé přebrala
chlapa, což bylo půvabné téma v rámci životních zkušeností a osudů nás obou.
Dost se mi ta hra líbila, nabídku jsem samozřejmě přijala, jen jsem Tomášovi
řekla, že s tím určitě "narazí". On tehdy odpověděl: "No to bych se na to
podíval!" No, nepodíval, protože pochopitelně narazil a z inscenace sešlo.
Po nějakém čase jsem se potkala s Jiřinou Jiráskovou a ta mi řekla, že to
bylo zřejmě kvůli ní, měla prý hodně práce. Pak mi nabízela Hana Gregorová
v Divadle Radka Brzobohatého roli vysloužilé, ale stále aktivní prostitutky
ve hře Nejstarší řemeslo. No, uznejte, že jsem nemohla dát příležitost
bulvárnímu tisku k titulkům typu: Švorcová se vrací na jeviště jako
stará kur...! (směje se)
Vzala byste ještě dnes nějakou roli ve filmu či seriálu?
Záleželo by na mnoha okolnostech. Nemohla bych třeba dělat věc, která by
nadmíru dehonestovala minulou dobu. I kdyby mi třeba režisér Zdeněk Troška
nabídl roli ve své komedii nebo v pohádce, obávám se, že bych ji už kvůli
nervům a průduškám nezvládla. A taky bych nemohla slíbit, že v den, kdy
pro mě přijedou, budu schopná všechno odehrát. Nehledě na dávnou pravdu:
Všeho do času.
Co jste si říkala po stažení "vašeho dílu" pořadu Po stopách hvězd?
Dost jsem se tomu divila. Vlastně mi tím udělali reklamu, protože lidi si
začali říkat, co tam asi muselo být, když to zakázali. Je mi trapné a
směšné, když ze mě v době, kdy zvítězila pravda a láska, udělali
trezorovou herečku. Svým způsobem vlastně zažívám vrchol kariéry.
(usměje se)
A které období svého života tedy považujete za nejšťastnější?
Víte, na podobné otázky se vždycky těžko odpovídá. Možná to byly mé
divadelní rozjezdy nebo doba studií, leč jednalo se o léta padesátá,
takže ani tenkrát nic nebylo úplně bez šrámů. Stoprocentně šťastný podle
mého názoru nemůžete být asi nikdy. (v tu chvíli vidí z okna přicházet
svého synovce s dětmi, rozjasní se štěstím, začne se usmívat a zavolá:
Hele, mladí jdou!)
Text: Jiří Land, foto: archiv TV Revue
vyšlo v 2. polovině roku 2009
|
