Jiřina Švorcová vypráví o svém životě Osobně, vyšla její kniha
Asi nejočekávanější kniha letošního podzimu je již v prodeji! Obsáhlé a velmi
otevřené vzpomínky naší jediné už dvacet let v podstatě zakázané herečky Jiřiny
Švorcové budí pořádné emoce. Národní umělkyně v důchodu ve své nové knize Jiřina
Švorcová osobně totiž hovoří velmi otevřeně nejen o svém životě, ale i o svých
bývalých hereckých kolezích a soudruzích z partaje. Více než pětisetstránková
výpravná kniha je tak doslova nabitá informacemi. Jiřina Švorcová navíc načetla
část svých vzpomínek i na dvojalbum nazvané Audiovzpomínky. Čert na koze vám
nyní exkluzivně přináší třetí ukázku z kontroverzní knihy nazvané Jiřina
Švorcová osobně a rovněž i krátký rozhovor s jejím autorem, spisovatelem
Miroslavem Graclíkem.
O Voskovci a Werichovi
„Předválečné Osvobozené divadlo jsem bohužel neměla možnost poznat, ale kluci
z »Truhlárny« znali spoustu jeho písniček. Říci, že jsem si je zamilovala,
by nebylo zcela přesné. Myslím, že se nezmýlím, když řeknu, že pro mou generaci
se staly nejen evergreeny, ale i součástí naší vzdělanosti na celý život. Mé
tehdejší spontánní a naivní vidění světa povýšilo dvojici V+W na představitele
socialistického myšlení a při jejich návratu do vlasti jsem samozřejmě očekávala,
že »nám teď ukážou, jak se to socialistické umění má dělat«. A oni nám zahráli
Přišel na večeři! Jistě, bylo to hezké a úspěšné představení, pro mne ovšem
strašné zklamání. Voskovec a Werich - a takový plytký bulvár! Neprozřetelně
jsem se se svým pocitem později při natáčení nějakého filmu svěřila Bohoušku
Záhorskému. Nejenže se mnou nesouhlasil, ale byl mými naivními a maximalistickými
představami doslova vyděšen."
O Stelle Zázvorkové
„Nemůžu říct, že bychom spolu kamarádily, ale já ji jako herečku velice
obdivovala. Obdivovala jsem i to, jak dovede zacházet se svou korpulentností.
Ona byla prostě rozkošná a navíc báječná kominda. A v Ženě za pultem jsme
spolu měly nádherné scény."
O Jaroslavu Dietlovi
„Jaroslav Dietl byl velký vypravěč, kterého nám záviděl celý svět. Měl nádherný
humor a uměl napsat úplně všechno, pouze milostný dialog ne. Nakonec naše
milostné scény a dialogy k nim v Ženě za pultem za jeho svolení přepsal
Petr Haničinec. Myslím, že jsme se z toho nakonec hezky a velice cudně vylhali.
Točit takové scény ve zralém věku je o ústa. Snad jsme to vyválčili bez ztráty
kytičky. Brala jsem tyto milostné scény s humorem a myslím, že to tam je i
vidět. Nechtěli jsme, aby vyzněly sentimentálně."
O Jiřím Adamírovi
„Nikdy jsme spolu nehráli, ale měl krásný hlas. A přiznám se k jedné
neomalenosti: Když začal žít s Hankou Maciuchovou, tak jsem mu jednou řekla:
„Ty seš takový volezlý kocour pro takovouhle mladou krásnou holku!" Musela
jsem, ale snad se neurazil, myslím, že ne, že to vzal s humorem, protože jsem
to tak i myslela. Adamíra měl velice krásnou manželku, která s ním přišla do
Realistického divadla, ale jako herečka asi nebyla příliš výrazná, protože
její vzhled by se býval velice uplatnil ve filmu, ale nikdy se tak nestalo.
Myslím, že se dlouho nerozváděli a on nikdy neměl potřebu zveřejnit, zda je
rozvedený."
O Jiřím Suchém
„Jiřího Suchého jsem osobně příliš neznala. Uznávala jsem ho jako jevištní
fenomén, kterým opravdu je. Myslím, že ani neví, že jsem byla u zrodu jeho
popularity se Šlitrem. Když byli poprvé vyzvaní, aby přišli se svými prvními
písničkami na zkoušky televizního Silvestra, který se vysílal živě, tak jeho
dramaturgem byl takový velice seriózní starší pán, jehož jméno si už nevybavím
a protože mě znal, tak za mnou přišel a říkal: „Myslíte, že se tohle může
pustit na obrazovku?" Mě se to strašně líbilo, takže jsem za ně horovala a hoši
nakonec přišli na obrazovku, měli úspěch a jejich kariéra i popularita pak
nabrala velké rozměry. O mnoho let později mě Jiří Suchý potěšil, když mluvil
o nějaké inscenaci, která byla na vahách, jestli se pustí nebo nepustí a tak
s napětím čekali, co na ni řeknu, protože si myslel, že bych bývala měla hlavní
slovo a já je podpořila. Vůbec to říkat nemusel a uznání z jeho strany mě
potěšilo. Což nebylo vždycky od jiných. Třeba od Cimrmanů."
Čtyři otázky pro Miroslava Graclíka, autora kontroverzní knihy
Jiřina Švorcová osobně
1. Pane Graclíku, čím vás fascinuje paní Švorcová?
„Paní Švorcová je milá a chytrá stará dáma, která prožila velmi zajímavý
život, což mě jako novináře zaujalo. Znám ji jedenáct let a za tu dobu jsem
s ní připravil řadu rozhovorů a článků a vždy jsem byl mile překvapen její
otevřeností a faktem, že při autorizacích nic se svých slov nevyškrtávala. To
je u většiny umělců jev velmi řídký, takže pokud mě na ní někdy něco fascinovalo,
tak to, že když něco řekla, také si za tím stála."
2. Jak vznikala kniha Jiřina Švorcová osobně, byla paní Švorcová hned otevřená
a nebo jste ji musel lámat? Čím jste ji vlastně přesvědčil?
„Asi před dvěma lety, když mi zase vyprávěla nějakou zajímavou příhodu ze svého
života, tak jsem napůl z legrace prohodil, že bychom měli spolu udělat knihu a
všechno do ní napsat. Paní Švorcová se usmála a neřekla ne. Skoro rok jsem ji
potom chodil navštěvovat a nahrával si naše povídání, ze kterých vznikl obrovský
rozhovor, jenž paní Švorcová nakonec autorizovala. A jak je u ní zvykem, nic z
toho, co mi řekla a co jsem napsal, nevyškrtla."
3. Paní Švorcová mnohdy hovoří nelichotivě o svých bývalých kolezích.
Oslovoval jste i je a jak reagovali?
„Paní Švorcová je upřímná a nemá důvod si vymýšlet nebo někoho pomlouvat.
Žije si spokojený život obklopena rodinou a přáteli a po žádné medializaci ani
filmových nebo divadelních rolích už dávno netouží. O svém životě mluví otevřeně
a s nadhledem. A pokud například řekne, že jí její nejlepší kamarádka a
kolegyně přebrala chlapa, tak to není pomluva, ale pouhé konstatování faktu.
Pokud by se měl někdo morálně zastydět, tak si myslím, že určitě ne ona za to,
že to řekla, ale dotyčná dáma, která to udělala a v té době byla navíc vdaná.
V závěru knihy je kapitola, v níž paní Švorcová vzpomíná na kolegy a oni hovoří
o ní. Oslovil jsem mnohé z těch, se kterými byla v divadle, nebo natáčela.
Někteří odpověděli, jiní odmítli. Rovněž jsem tam zařadil výroky, které o ní
pronesli za posledních dvacet let v tisku nebo ve svých knihách. Je mezi nimi
i pár nelichotivých, ale paní Švorcová je před vydáním knihy nechtěla číst a
jen mi řekla, ať je do knihy dám úplně všechny, protože každý má právo na
svůj názor."
4. Jak se vám poslouchala hodnocení Jiřiny Jiráskové, která měla v letech
1970 až 1980 herecký distanc a prokazatelně během socialismu trpěla?
„V té době jsem byl malé dítě a neznal paní Švorcovou ani paní Jiráskovou.
Nejsem komunista ani sympatizant této strany, takže se na to dívám nestraně
a s nadhledem. Faktem ovšem je, že obě dámy tenkrát hrály v Divadle na
Vinohradech a obě i natáčely. Zatímco paní Švorcová v letech 1970 až 1980 natočila
dva filmy - Člověk není sám a Jakou barvu má láska a tři televizní seriály -
Matka, Žena za pultem a Okres na severu, tak paní Jirásková za stejnou dobu
natočila dva televizní seriály - Zahrada a Dnes v jednom domě a asi osm filmů
- Ďábelské líbánky, Na kometě, Zahrada, Útěky domů, Trhák nebo Julek, což byl
film zobrazující dětství budoucího komunisty Julia Fučíka. Z tohoto pohledu
paní Jirásková žádný velký distanc neměla. Ten měla třeba Marta Kubišová,
která za dvacet let nenatočila jedinou notu. Bylo to ale její svobodné
rozhodnutí, za které si jí dnes můžeme vážit. Jak ale ukazují jména jiných
skvělých umělců - Brodský, Gott, Werich, Medřická, Kopecký, Bohdalová a řada
dalších, tak i v dobách normalizace a reálného socialismu mohli normálně
pracovat. Bylo to jen o tom, jak moc byli ochotní a schopní dělat kompromisy
a přízpůsobit se. Každý si v životě volíme svou cestu a myslím, že i paní
Švorcová, kdyby si po listopadu posypala hlavu popelem a převlékla kabát
tak jak to udělalo mnoho jejích kolegů-soudruhů, dál by točila a hrála v
divadle jako oni. Cením si jejich pevných morálních zásad, že to neudělala
a dodnes věří svým ideálům ať už jsou jakékoliv. A zda jsou správné nebo
nesprávné, to mi nepřísluší hodnotit."
autor: Čert na koze
www.certnakoze.cz
|
