Zpověď Jiřiny Švorcové: Když funkce zastíní herečku
Byla to moc fajn holka, než se začala věnovat politice, prohlásila o
Jiřině Švorcové Kamila Moučková a ten citát jako by vyjadřoval vše.
Poslední dobou zažívá Jiřina Švorcová jistý comeback. V televizi běží
seriál Žena za pultem, kde hrála hlavní roli, vyšla knížka o jejím
životě a také její audio vzpomínky. Nutno ocenit, že vždy mluví velmi
otevřeně a téměř o všem. Nevyhýbá se odpovědi na žádnou otázku a snad
jedinou třináctou komnatou, kterou neotevře, je její intimní život po
smrti druhého manžela. Rozhovor s Jiřinou vyšel v magazínu Vlasta.
V pěti letech jste přišla o tatínka, maminka zůstala sama se čtyřmi dětmi.
Dá se přitom mluvit o idylickém dětství?
Měla jsem hezké dětství, které samozřejmě náhlá smrt tatínka změnila. Maminku
jsme strašně moc milovali a já, ač jsem byla nejmladší, jsem nějak vycítila,
že jí nemám zbytečně věšet na krk svoje bolístky. Že je toho na ni beztak moc.
Rodiče měli pronajatou hospodu v Podhůří a potom v Chocni. Když maminka ovdověla,
vydala se s námi do Prahy, kde si vyjednala také nájem hospody. Jenže
zjistila, že její živnostenský list v Praze neplatí a že vlastně nemá ani
dost peněz na zaplacení nájmu. Přes nějaké příbuzné se našel člověk,
penzionovaný četnický strážmistr Bohuňovský a ten mámě pomohl. Spolu pak
provozovali hospodu na Žižkově a posléze se z něj stal náš nevlastní otec.
Jak vás napadlo, že byste chtěla hrát divadlo?
Poprvé jsem si zahrála ve školce v Chocni jako záskok za holčičku, která se
nedostavila, roli miminka. Ve škole jsem pak ráda recitovala a básničky jsem
i sama skládala. Jednou jsem dokonce napsala celý slohový úkol ve verších.
Když mi bylo čtrnáct, nabídl mi vedoucí komparsu vinohradského divadla
Gustav Máca-Vaculík, který bydlel u nás v hospodě, jestli se nechci stát
jeho členkou. Okamžitě jsem souhlasila.
Tak jste vlastně začala kariéru v roce 1941 rovnou tam, kde jste pak byla
většinu života v angažmá. Jaké to bylo hrát s profesionálními herci?
Cítila jsem se strašně dobře. Dámský i pánský soubor se k nám holkám choval
velice přátelsky; vysloveně kamarád byl Gusta Nezval, s nímž jsem se v
divadle znovu setkala po studiích. Když jsme hráli inscenaci Romain
Rolland-14. červenec, pozval si mě režisér Jiří Frejka do kanceláře a
řekl mi, že jsem docela šikovná a že bych měla jít na konzervatoř. To už
jsem věděla, že chci dělat jedině divadlo a ráda jsem ho poslechla.
Na konzervatoři, která se v roce 1947 proměnila na AMU, jste se sešla mj.
s Jiřinou Jiráskovou, Josefem Bláhou a Oldřichem Daňkem. Jaký byl Pepíček Bláha?
Říkali jsme mu Bosňák – pro jeho temperament. Byl to pruďas, ale báječnej kluk.
Když dostal záchvat zuřivosti, dokázal vzít i kudlu do ruky a všichni jsme
pak trnuli, co z toho vzejde. Jednou mě seřval příšerným způsobem na zájezdě
na Slovensko, když jsem ho vyháněla z pijatyky, ale druhý den přišel s kytkou
růží…
Ještě během studií jste se vdávala. Proč?
V létě v roce 1948 jsem se dostala mezi osm studentů, které vyslali odboráři
na ostrov Rab bavit rekreanty a já se zamilovala do nejhezčího kluka v partě.
Uměl německy a anglicky, hrál na harmoniku a saxofon, budoucí dirigent, hodný
obdivu. Vdala jsem se proto, že jsem si chtěla dokázat, že jsem dospělá a už
nemusím být pod maminčiným dohledem. Manželství ale vydrželo jen tři roky...
Byl příčinou rozvodu kolega Jiří Vala?
Odešla jsem od svého muže, abych si prožila několik dramatických let
hlubokého citového vztahu s Jiřím, kterého jsem si nakonec nevzala... Hráli
jsme spolu milenecký pár v Kohoutově hře Dobrá píseň. Snad nikdy už o jsme o
sobě nečetli tak nádherné kritiky jako tehdy. Jiří Vala byl dobrý kluk, ale
strašně rád se zamilovával. Když jsme spolu hráli v Králi Šumavy, tak jsme se
zrovna rozcházeli a věřte, že ta facka, co tam padla, byla od srdce.
I když se Jiří později oženil, naše přátelství přetrvalo. Naposledy se účastnil
křtu mé první knížky a pak mě pozval na své představení do Kolowratu. Byl po
mrtvici, špatně chodil, špatně mluvil, ale hrál v Návštěvní době starce, takže
to vůbec nevadilo. Naopak byl tak výbornej, že jsem z toho měla ohromnou radost.
On prostě byl na jevišti tím, čím měl být. Jako Vláďa Menšík v nejlepších
svých rolích.
Začátkem padesátých let jste prý celá parta bydleli pohromadě?
V sedmém patře jednoho domu na Poříčí v rozděleném bytě. Já měla pokojík a
komůrku se sedací vanou, která mi sloužila jako kuchyň, koupelna a předsíň
zároveň, přes chodbu žil Jirka Pleskot, později i s Jiřinou Jiráskovou, když
se vzali, pořádali jsme tu různé oslavy a dokonce i plesy. Byla to doba, kdy
nikdo nic neměl, auto ani chatu, televize ještě nefungovala a lidi měli čas
se scházet a bavit dohromady. Ještě s Vlastou Chramostovou, Jirkou Valou a
korepetitorkou Jiřinou Čiperovou jsme hráli tzv. závazky a ta hra nás
doslova pohlcovala. Přidal se k nám Vlastimil Brodský a Zdeněk Řehoř, který
dokonce vedl záznamy, jak dlouho trvaly turnaje, v jakých bytech, v jakých
dopravních prostředcích a v jakých městech. Když jsme byli v Tatrách na
brigádě, vylezli jsme na kopec a hráli i tam, abychom dosáhli patřičné nadmořské výšky.
Vaším druhým manželem se stal akademický malíř Vladimír Šolta. Náčelník
Armádního výtvarného studia, s ruskými kořeny a přesvědčený komunista. Zdá se,
že jste byli ideální partneři.
Ruské kořeny Voloďa nikdy nezapřel. Byl velkorysý, přátelský, vzdělaný a jeho
obrazy jsem milovala. Soužití s ním ale nebylo jednoduché. Potýkal se s
alkoholem a v jednapadesáti, v roce 1977, mi předčasně zemřel.
Právě v tomhle osudném roce jste dostala roli prodavačky Anny Holubové v
televizním seriálu Žena za pultem, ale také jste veřejně vystoupila proti Chartě 77.
Jako předsedkyně Svazu českých dramatických umělců jsem tehdy byla pověřena
přečíst společné stanovisko všech uměleckých svazů, čili na mě bylo vidět
nejvíc. Když se to shromáždění v televizi připomíná, tak je tam vždycky
Švorcová a pak ještě záběr na pár herců v přední řadě. Tvůrčích osobností
ale bylo plné Národní divadlo...
Vraťme se ještě k Anně Holubové. Říkalo se, že ji Jaroslav Dietl psal
původně pro Janu Hlaváčovou.
To je úplná blbost. Vím, že uvažoval o Jiřině Bohdalové, ale dramaturgyně
seriálu Libuše Pospíšilová navrhla mě a Dietl souhlasil. Hlaváčová by na tu
roli byla příliš mladá a krásná a Bohdalka měla za sebou hodně takových těch
Dam na kolejích.
Hodně se mluvilo o vašich milostných scénách s Petrem Haničincem i o
pozdějším zvratu ve vašem přátelství.
K tomu došlo mnohem dřív, než jsme seriál natočili. Náš vztah byl dobrý do
osmašedesátého roku, pak už ne. Petr dokonce vedl po revoluci schůzi v divadle,
která mě vylustrovala. Až po letech jsme se zas skamarádili.
Vaší poslední rolí byla Melánie v Topolových Hlasech ptáků. Jak jste se
vyrovnávala s odchodem z divadla a s tím, že se k vám moc lidí asi pak nehlásilo?
Dlouho jsem měla stejskavé sny. Nerada na to vzpomínám. Musím se ale pochválit,
protože se z těchhle věcí dokážu vyhrabat sama. Život šel někudy jinudy dál.
Zůstala jsem členkou strany. Začali mě zvát na besedy, recitovala jsem poezii
na různých literárních podvečerech. Věnovala jsem se víc rodině. I když jsem
zůstala bezdětná, mohla jsem si užívat potomků od mých sourozenců. Jsou chvíle,
kdy vám ovadnou křidýlka, ale na život se člověk vykašlat nemůže.
Jiřina Švorcová
Narodila se 25. 5. 1928 v Hradci Králové. V roce 1950 absolvovala DAMU, v
letech 1951 až 1990 působila v Divadle na Vinohradech. V 70. a 80. letech
byla členkou ÚV KSČ a předsedkyní Svazu českých dramatických umělců.
Z rolí: Anna Karenina, Emilia Marty (Věc Makropulos), Matka Kuráž, Melánie
(Hlasy ptáků). Filmy a seriály: Cesta ke štěstí, Král Šumavy, Horoucí srdce,
Tereza, Žena za pultem, rozhlasový seriál Jak se máte, Vondrovi? Její bratr
Václav Švorc byl členem Národního divadla, druhý bratr Jan byl vyučený
nástrojař a sestra Anna mnoho let vedla klub Vinohradského divadla.
Naposledy před kamerou stála Jiřina Švorcová v roce 1989 v televizní
inscenaci Než poznáš úsměv a znovu až letos na podzim, kdy se natáčel
dokument Tajemství Jiřiny Švorcové, který odvysílala TV Barrandov před
reprízou prvního dílu seriálu Žena za pultem.
autor: Blanka Kovaříková, časopis Vlasta
foto: archiv Jiřiny Švorcové
|
