Jiřina Švorcová v posledním rozhovoru: Obávám se, že člověk je nepoučitelný!
Ať dělala co dělala, ať ji mnozí ze srdce nenáviděli, Jiřina Švorcová si až
do konce života stála za svými životními zásadami a ideály. Vyprávěla o tom
i v otevřeném velkém bilančním rozhovoru, který poskytla deníku Aha!.
Paní Švorcová, jaký jste vůbec prožila život?
„Považuji se za člověka, který prožil plodný a šťastný život.“
A jak vzpomínáte na svou hereckou slávu?
„Slovo sláva snad ani není na místě. Nazvala bych to dočasnou popularitou, když
vás vynese nějaká role. Poprvé se mi to stalo po Králi Šumavy. Poté jsem natočila
pár filmů a chvilku to vypadalo, že se beze mne neobejde žádný český film. Má filmová
sláva skončila Boženou Němcovou. Po této roli přišla nová vlna a spadla klec. V
televizi jsem natočila celou řadu krásných rolí, ale až po Ženě za pultem se
dostavila obrovská popularita. Vzpomínám na ni ráda, ale nikdy jsem herectví
nedělala kvůli popularitě.“
Nestýská se vám po divadle a po herectví vůbec?
„Lhala bych, kdybych řekla ne. Zpočátku se mi stýskalo velmi. Časem všechno přebolí.
Dnes nevidím roli, kterou bych chtěla v mém věku hrát, po které bych toužila. Už
nejsem na divadlo zdravotně vybavená.“
Jak se vůbec změnil váš život po »sametové revoluci«?
„Úplně. Byla jsem ráda, že jsem po listopadu 1989 byla ve věku, kdy jsem mohla
požádat o odchod do důchodu, protože si myslím, že by mi nebylo mezi kolegy
dobře. Chodím mezi své lidi, kteří jsou pro mě obrovským zázemím. Mám pocit, že
jsem ještě někomu platná. I kdyby to byla organizace v malé obci pro pár lidí,
stojí mi za to tam jet. Je to takové vzájemné pohlazení duší a moje životní náplň.“
Kdy nastal ve vaší kariéře zlom, že jste se začala víc zabývat politikou než
uměleckou prací herečky?
„O zlomu se nedá hovořit. Do Svazu českých dramatických umělců jsem nastoupila,
protože bylo potřeba vybudovat svaz, který by hájil zájmy herců a vytvářel podmínky
pro divadelní tvorbu. V té době jsem se jevila jako optimální představitel pro
tuto práci, a když mi ji nabídli, přijala jsem. Nebyl to zlom v mé herecké práci,
protože jsem měla funkce od samého začátku. Nejprve jako členka základní organizace
KSČ a v roce 1964 jsem byla zvolena poslancem za Prahu 1. Politika byla kusem mého
života a nikdy jsem v ní neviděla protiklad s herectvím. Na divadlo jsem vždycky
čas měla, ale spíš jsem nedostávala nabídky. Dokonce jsem se vzdávala příjemných
zážitků, jako byly cesty do Číny nebo na Kypr, protože jsem nechtěla připustit,
aby se za mě v divadle dělaly změny nebo záskoky.“
Před »listopadem« jste díky svému politickému postavení pomohla mnoha umělcům,
vytáhla je z průšvihů a v podstatě se zasadila o to, že mohli dál dělat svou práci.
Poděkoval vám někdo z nich?
„Tenkrát ano, dnes už ne. Nula od nuly pojde. Tenkrát jsem se snažila pomáhat. Někdy
jsem pomohla, jindy se to nepodařilo. Na druhé straně mě brali jako představitelku
režimu, který způsobil, že se do těch potíží dostali. Navíc si myslím, že někteří
lidé by měli problémy v každém režimu.“
Proč si myslíte, že se po listopadu 1989 k vám všichni otočili zády?
„Vděčnost je velice nepříjemné břímě. Strašně si cením, když jsem byla mezi svými
kolegy na oslavách padesátého výročí DAMU, že mne přišli pozdravit i lidé, o kterých
ani nevím, jestli jsem pro ně někdy něco udělala. Dali si záležet na tom, aby mi
mohli stisknout ruku, a toho si velmi považuju. Byli tam ale i jiní, kteří ke mně
přiběhli a hned byli pryč, aby je náhodou se mnou někdo nevyfotografoval.“
Žijete ve vile spolu s bratrovou rodinou. Byla jste dvakrát vdaná, proč jste se
rozhodla nemít děti?
„Většinou se člověk nerozhoduje. Buďto vám pánbůh děti dá, nebo nedá. Mně je nedal.
Nebylo to cílené. Nerozhodla jsem se nemít děti.“
Cítíte se opuštěná?
„Vůbec ne. Mám pár kamarádů a přátel. Nesmírně si jich vážím, protože přečkali i
tu listopadovou bouři. Mí přátelé nedopouštějí, abych se cítila osamělá. Jsem ráda
sama a na samotu jsem byla v životě dost zvyklá. Velmi brzy jsem se rozvedla, poté
jsem dlouhá léta prožívala vztah, který byl a nebyl. Hodně roků jsem byla úplně
sama. Pocit osamocení ale v posledních letech nemám. Nejsem sama. Kdybyste zažil,
jak mě vítají naše holky, když mezi ně přijdu, pochopil byste, že pocit osamění
ani nemůžu nikdy mít.“
Tím vztahem, který byl a nebyl, myslíte vztah s hercem Jiřím Valou?
Proč byl a nebyl?
„Spíš to bylo manželstvínemanželství. Pak se z něj stalo přátelství, které bylo
dlouhé, letité a přetrvalo až do konce jeho života. Jako milenci jsme se rozcházeli
osm let. Ráda na tu dobu, kdy jsme byli mladí, blbí a nezodpovědní, vzpomínám.“
Dostávala jste milostné nabídky a měla ctitele i mezi soudruhy na ÚV KSČ?
„Možná že trošku jo, ale spíš to bylo na úrovni hezkého přátelství. Taky
už jsem nebyla žádný zajíc...“
Když se ohlédnete, co vás v životě nejvíc trápí? Co byste dnes
udělala úplně jinak?
„Nevím. Obávám se, že člověk je nepoučitelný. Blbosti, kterých se v životě
dopouštěl, by určitě udělal znovu. Mohla bych litovat, že jsem se rozešla se
svým prvním mužem. Byl to opravdu dobrý člověk, ale asi to tak mělo být.
Života běh byl takový, jaký byl. V podstatě se považuju za člověka, který
prožil plodný a dá se říct i šťastný život. Štěstí není permanentní stav.
Štěstí jsou okamžiky, chvíle a lidé, které potkáte. Ničeho ve svém životě
nelituji.“
Jiřina Švorcová (1928 – 2011)
Absolvovala pražskou DAMU a po ročním angažmá v Hradci Králové se stala členkou
Divadla na Vinohradech. Po roce 1968 byla jednou z klíčových postav normalizační
kultury a většina národa i kolegů ji začala nenávidět. V roce 1976 ji zvolili do
ÚV KSČ a Švorcová se stala předsedkyní nově vzniklého Svazu českých dramatických
umělců, kterou zůstala až do jeho zániku v roce 1990.
V roce 1996 neúspěšně kandidovala za komunisty do Senátu na Litoměřicku. Od pádu
režimu si nezahrála v žádném filmu ani seriálu, přestože nabídky měla. Na tělo jí byla
např. psána role matky v nakonec nerealizovaném dramatu Kanibal.
Jediné médium, které Švorcové v poslední době poskytovalo prostor, bylo
komunistické rádio Hortus, v němž se věnovala své oblíbené četbě.
zdroj:
Autor: Petr Macek, Luboš Procházka (deník Aha)
|
