Život je krátký na to, aby ho člověk promarnil ... říká Mirek Graclík
Rozhovor Haló novin se spisovatelem a producentem Miroslavem Graclíkem
nejen o nové knize Jiřina Švorcová - Poslední role života. Rozhovor vyšel 23.
prosince 2011.
V září jste s kolegou Václavem Nekvapilem získali Cenu Egona Ervína Kische,
udělovanou Klubem autorů literatury faktu, za autobiografii Jiřina Švorcová osobně.
Nyní jste přišli s další knihou, na jejíž obálce je opět hereččina tvář.
Co tato kniha skrývá?
Kniha Jiřina Švorcová – poslední role života skrývá poslední rok života paní
Švorcové, kdy se částečně vrátila na výsluní i do médií. V knížce je i přepis
dvojalba AudioVzpomínky, které jsem s ní natočil, a přepis všech rozhovorů, které
jsem vedl s paní Švorcovou i s jejími kolegy ze seriálu Žena za pultem pro dokument
televize Barrandov nazvaný Tajemství Jiřiny Švorcové. Tento dokument vloni patřil
v TV Barrandov mezi nejsledovanější pořady. TV Barrandov paní Švorcové za něj dokonce
udělila cenu Prominent 2010. V knize nechybějí ani ukázky ze starých rozhovorů a
politických projevů paní Švorcové a představení jejího staršího bratra Václava Švorce.
Desítky let hrál v Národním divadle, přesto jej dnes už nikdo nezná. V posledních
dvaceti letech s médii nekomunikuje, ale do knížky udělal výjimku a rozhovor mi
poskytl.
Kdy vás vlastně napadlo napsat a uspořádat knihu, resp. knihy, o herečce, která
neměla po devětaosmdesátém na růžích ustláno? Vy a kolega Nekvapil jste šli proti
hlavnímu proudu.
Hlavní a vůbec jakékoliv proudy mě nikdy nezajímaly, stejně jako politika. Vždycky
jsem dělal jen to, co mě zajímalo a bavilo. S paní Švorcovou jsem se seznámil asi
před deseti lety, kdy jsem s ní dělal rozhovor pro deník Blesk, ve kterém jsem
tenkrát působil. Byla vstřícná, otevřená a při autorizaci nic nevypustila, což mě
mile překvapilo. Během let jsem s ní udělal řadu článků a rozhovorů, a když jsem s
ní dělal asi před třemi lety další povídání a zároveň se i fotila, jen jsem tak
plácnul, že bychom mohli udělat rozhovorovou knížku. Paní Švorcová souhlasila, a
tak jsem ji chodil navštěvovat a povídali jsme si. Takto skoro rok vznikala kniha
Jiřina Švorcová osobně, kterou paní Švorcová celou autorizovala a poskytla mi do ní
skoro celý svůj archiv fotografií i část korespondence.
Sranda je, že ona vůbec nevěřila, že by ta knížka mohla vyjít a že by někoho zajímala.
Uvěřila, až když jsem jí po vydání přivezl domů autorské výtisky. Tenkrát byla opravdu
dojatá. A stejně dojatá byla, když jsem ji asi po devíti letech dovezl do divadla,
kam si už sama večer kvůli zdravotním problémům netroufala. Když jsem ji potom z
divadla vezl domů, ukápla jí i slzička a přiznala, že si myslela, že na herectví už
zapomněla, ale že v divadle zjistila, že to není pravda.
Potěšil ji i zájem médií a vše, co přišlo po vydání knížky, i když sama říkala, že to
je jen chvilková resuscitace její osoby a popularity. A pravidelně byla dojatá na
autogramiádách, kam opravdu přicházelo mnohem více lidí, než když tam podepisovali
knihy její bývalí kolegové. I o tom v knížce Poslední role života píši.
Soudím, že je její ruka znát nejen v případě vaší první knihy o ní, ale i u té
následující. Jaké jsou vzpomínky na vaše setkávání s Jiřinou Švorcovou?
Mé vzpomínky na paní Švorcovou jsou jen hezké. Politiku jsme moc nerozebírali a nikdy mě
nepřesvědčovala, ani mi nevnucovala svůj pohled na svět. Bral jsem ji trochu jako svou
babičku a její vzpomínky na divadlo, filmování a herectví vůbec mě zajímaly. Zažil
jsem s ní legraci, ale taky chvíle, kdy jí nebylo dobře. Přestože jsem věděl, že je
nemocná, její smrt mě zaskočila. První knihu autorizovala a musím přiznat, že z ní
vůbec nic nevyhodila. Ani z našeho rozhovoru, ani z názorů lidí na ni, i když některé
byly velmi kritické. Pouze občas ve svém vyprávění nahradila slovíčko jiným, nebo něco
upřesnila. Druhou knihu jsme měli začít dělat po Novém roce a měly to být především
vzpomínky na její kolegy – jak je viděla ona. Bohužel, byla nemocná, potom pobývala
v nemocnici a z ní se už v podstatě nevrátila. Nakonec tedy vznikla kniha jiná, která
mapuje její poslední rok, ale paní Švorcová se na ní, když pominu přepis jejího
vyprávění z dvojalba AudioVzpomínky a obsáhlý rozhovor, který jsem s ní udělal
pro televizní dokument Tajemství Jiřiny Švorcové, nepodílela.
rozhovor vedla Monika Hoření
|
