Je libo dvacet deka vlašského salátu?
Tento čtvrtek odvysílala televize Prima poslední díl bezmála třicet let starého
seriálu Žena za pultem. Jeho uvedení na obrazovku opětovně předcházela bouřlivá
diskuse o tom, zda je vůbec vhodné ještě dnes připomínat díla z éry komunistické
normalizace. Jak uvádí Zdeněk Vališ, seriál skončil a svět se nezbořil.
Pro ty, kdo seriál nikdy neviděli, jen pár slov na vysvětlenou. Příběh
nás zavádí do typické samoobsluhy v českém velkoměstě druhé půle 70. let.
Regály plné zboží, pět pokladen, mramorová podlaha, každý nakupující má
svůj košík - až na několik anarchistických neukázněnců, kterým bdělá
soudružka pokladní musí jejich zákaznickou povinnost připomenout. Začíná
nový rok a zároveň nová životní etapa Anny Holubové. Zůstává sama se dvěma
dětmi, proto se také rozhodne změnit místo, odchází z prodejny, kterou dosud
vedla, a nastupuje do oddělení lahůdek ve zmíněné samoobsluze na opačném
konci města. Brzy zjišťuje, že ne všechno je tu úplně tak, jak by mělo být,
a protože není zvyklá smiřovat se s nepravostmi, které ztrpčují život
socialistického člověka, pouští se do spravedlivého boje za nápravy všeho
druhu. A jen tak mimochodem zažívá osobní milostný románek. Suma sumarum,
vzniklo dílko ne nepodobné telenovelám, jimiž dnes zásobují svět země
Latinské Ameriky.
Ti, kdo tedy seriál nikdy neviděli, rozhodně o nic nepřišli. Stejně jako
někteří z těch diváků, kteří v uplynulých týdnech přepínali ve čtvrtek večer
na televizi Prima, si ale zřejmě položí otázku, proč vysílání seriálu
předcházely takové vášně, k čemu byl vlastně dobrý celý ten humbuk. Po
pravdě řečeno, snad jediným důkazem zvrhlosti díla z dob normalizace byly
pulty přetékající zbožím, které se v sedmdesátých letech minulého století
spíše shánělo, než nakupovalo. Považovat za odsouzeníhodné vítězství zrůdné
ideologie návrat někdejší členky ústředního výboru komunistické strany herečky
Jiřiny Švorcové na televizní obrazovku v titulní roli je dosti úsměvné.
Ostatně jiné hlasy připomínají, že seriál nabídl poměrně hvězdné herecké
obsazení a samotná hlavní protagonistka i přes svůj komunistický zápal
nebyla zase tak špatnou herečkou. Ale to je věc osobního vkusu.
Pozoruhodné je každopádně to, že televize Prima slavila s uvedením díla
obrovský obchodní úspěch. Čtvrteční večery přinesly této televizní stanici
nejvyšší sledovanost na českém televizním trhu a příjmy z reklam šly tudíž
nahoru. Proč tomu tak bylo, to nechť posoudí sociologové. Faktem ale
bezesporu je, že obrovskou reklamu udělali seriálu ještě před uvedením na
obrazovku všichni ti, kdo na něj někdy až hystericky útočili. Přesně totéž
se ale stalo už předtím u jiného normalizačního seriálu - 30 případů majora
Zemana.
Na celé záležitosti je zřejmě nejvíce zarážející to, s jakou úporností
se čas od času vracejí úvahy na téma, proč nedovolit širší veřejnosti
shlédnout některé komunistické filmy, televizní seriály či jiné pořady.
Ponechme přitom stranou otázku, proč zrovna stará vizuální tvorba tak
odpuzuje, když komunistická masová kultura a myšlení žijí zcela přirozeně
dál s námi. Ostatně jedním z projevů takového bolševického myšlení je přece
snaha strčit pod zámek vše, co není v souladu s mou ideologií. Snaha vymazat
ona stará díla z individuální i kolektivní paměti je očividně hodně
kontraproduktivní. Dokonce i u tvorby, která je tehdejší ideologií jen
lehce šmrcnutá, působí starý propagandistický nános ve světle úplně jiného
času nesmírně naivně a směšně. Natož pak u tvorby takzvaně angažované.
Rovněž berou za své i různé přetrvávající mýty, například o profesionálně
dobře udělaných filmech. Jestliže se tedy někdo bojí majora Zemana nebo
Ženy za pultem, prozrazuje na sebe pouze existenci silné vazby k vlastní
minulosti, jíž se nemůže zbavit, a zároveň katastrofální nedostatek
sebevědomí. Žena za pultem doprodala ve čtvrtek poslední vlašský salát a
konečně padla své lásce kolem krku. Zítra už si na ni vzpomene jen málokdo.
A svět se nezbořil.
Zdeněk Vališ
Rádio Praha - ČRo 7
|
