Za Švorcovou (†83) čte její vzpomínky známý herec: Musel jsem jí nejdřív odpustit...
Herec Michal Gulyáš (54) načetl vzpomínkovou knihu Jiřiny Švorcové (†83).
Sama herečka v audio knize mluví asi hodinu, dalších dvanáct hodin už načíst
před svou smrtí nestihla. Nevěrný manžel hlavní hrdinky komedie Ženy v
pokušení Lenky Vlasákové, kterého přistihne in flagranti s mladou čokoládovou
kráskou, se nyní proměnil z donchuána v národní umělkyni a zarytou
komunistku. Jak se mu za Švorcovou hovořilo?
Vaší nejnovější pracovní aktivitou bylo načtení audioknihy Jiřina
Švorcová osobně. Jaký jste k ní měl vztah?
Nevzali mě na konzervatoř, protože můj otec hodil kandidátskou knížku do
KSČ soudruhům pod nos a odmítl i případné vyznamenání hrdiny socialistické
práce. Poslal do »oněch míst« okresního tajemníka KSČ a soudruzi se mu
pomstili na mně tak, že, byť jsem to přijetí na základě výsledku talentovek
měl jisté, tak to zatrhli. Moje teta tehdy napsala Jiřině Švorcové dopis a
paní Jiřina skutečně odpověděla, ale zamítnutí zamíchala do omáčky, že herec
musí být všeobecně vzdělaný, a tehdy se dělaly zkoušky na konzervatoř z
matematiky – co to bylo za hloupost? –, což tedy opravdu nikdy nebyl můj
obor. No, na něco se to muselo svést. Já měl ale informace od lidí, kteří
měli přístup ke klasifikaci zkoušek, a v podstatě potvrdili mstu toho
tajemníka. Začátkem osmdesátých let jsem hostoval na Vinohradech a Jiřinu
Švorcovou jsem tam občas potkal, ale vlastně mě nenapadlo ji oslovit s celou
tou záležitostí. Nakonec jsem ji potkal, to jsem byl v angažmá v Rokoku,
seděl jsem s ní u stolu po nějakém představení a zase jsem to téma neotevřel
a vlastně jí odpustil. Nemohl jsem vystudovat konzervatoř a přece dělám to,
co jsem chtěl – a ještě jsem k tomu připojil i profesi dramatika a spisovatele.
Mělo to tak být. Jiřina Švorcová měla v jistém smyslu mnohem větší charakter
než ti bolševici, kteří se tak brutálně »zdemokratizovali«, že nakonec
hledali viníky mezi těmi, co s nimi za minulého režimu táhli.
Jaká podle vás byla herečka a stáli jste spolu někdy na jevišti?
Oba jste v osmdesátých letech hráli v Divadle na Vinohradech...
Ne. Já hostoval u Jiřího Dalíka a Stanislava Remundy. U Remundy to byl takový
průběžný, studentský sbor. Ani v jednom z těch titulů nehrála. Ale, myslím,
že to byla dobrá herečka, když zrovna nehrála soudružky.
Poznávají vás ještě lidé jako nevěrného manžela Lenky Vlasákové
z filmového hitu Ženy v pokušení?
Občas to tak je, ale já to moc neudržuji. Faktem je, že tahle malá, ale
výrazná role mi pomohla k tomu, že si mě lidé začali zařazovat. Když si mě
Jiří Vejdělek po kamerovkách obsadil, myslel jsem si, že to bude taková
komedie, co profrčí kinem a pak tím zaplácnou televizní program, a on se
z toho stal hit, na který lidé chodili i několikrát. Vejdělek to dobře
odhadl, napsal, zrežíroval a jeho spoluproducent tomu udělal dobrý
marketing.
Vašim prvním filmem byl dětský snímek Jak se točí Rozmarýny, jak jste
se dostal k filmování jako desetiletý chlapec?
Režisérka Věra Plívová-Šimková vybírala vhodné typy dětských představitelů
do filmu po pražských školách. Byla také na Strossmayerově náměstí, kam jsem
chodil do sportovní školy. Pozvali mne na kamerovky a Věra si mne vybrala do
jedné role ze skupiny dětí, které ve filmu točí ten film o rozmarýnách.
Mimochodem Věra Plívová-Šimková pochází z Chuchelny, kde se narodila i
moje matka, což je asi tři kilometry od Semil, kde jsem se narodil zase
já. Bohužel to byl jediný film, ve kterém jsem u Věry hrál. Ale ještě před
tím mne v devíti letech objevil na jednom vystoupení strýček Jedlička a
zařídil mi konkurz do televize na základě toho, že jsem ho na jevišti
totálně odboural. Nevyšlo to tenkrát, ale od stejné doby jsem na škole
psal scénky, moderoval maškarní plesy a vítězil v literárních soutěžích,
takže mě to tak nějak samo sunulo k tomu, abych dělal všechno to, co
dělám dnes. Filmování mně nadchlo natolik, že jsem si řekl, že tohle
chci v životě dělat.
Kteří herci na place vás tenkrát zaujali?
Všichni. Byli jsme součástí party. Z těch dětských herců, kteří byli tehdejší
dětské hvězdy, jako Dana Vávrová nebo Magda Reifová, což se z hlediska
tehdejší doby dá přirovnat k velkým filmovým »star«. Vávrová měla za sebou
Ať žijí duchové, Reifová Páni kluci. Několik z těch dalších, jako Miriam
Chytilová zase Tajemství proutěného košíku a stali se z nich profesionálové.
Z dospělých to byl Jan Tříska, který původně hrál kameramana, ale při natáčení
emigroval, tak to za něho přetáčel Krampol. Janžurová, samozřejmě, tehdy
hvězda první velikosti, Josef Bláha, na jehož židli jsem pohostinsky seděl
po letech ve vinohradském divadle. Byla tam tehdy plejáda mladých, co
později zazářili, Kraus a jeho pozdější žena Jana Krausová, Lábus, Termerová
a další. Rozmarýny patří v historii dětských filmů k té řadě nejlepší tvorby
té doby, tak jsem rád, že jsem se toho účastnil. Tenkrát se filmy točily
mnohem déle než dnes, takže si to člověk užíval tak nějak se vším všudy.
Když jsem v Československé televizi v roce 1979 točil svou první inscenaci,
dnes by se řeklo televizní film, řekl mi režisér Miloš Bobek, který mne
obsadil do hlavní role: „Víš, tady je to taková továrna, na nic tu není moc
času.“ A my deset dní zkoušeli na zkušebně na Kavkách a pak se natáčení
táhlo asi čtyři měsíce. Dnes nemáte ani čas na to, aby vás někdo zaujal...
Na svém kontě máte desítky filmů a televizních seriálů, kterého
snímku si vy osobně nejvíc ceníte?
To mám, od hlavních rolí, po »blbečky vysmívané« čurdy. Hodně jsem toho
natočil »V« a »PRO« zahraničí. Od roku 1994 hraju i v reklamách, protože
reklama je, holt, součástí mediálního trhu a já se práce neštítím, takže
jich mám na kontě přes třicet. Nedá se příliš hodnotit, z profesního pohledu,
čeho si vážím víc, ale rozhodně musím říci, že když jsem natočil první film
s Petrem Weiglem v roce 1980, což byla mimochodem filmová opera The türn of
the Screw, která byla nominována na cenu Emmy v roce 1981, tak to pro mně
byla dost zásadní situace. Potkal jsem tam Danu Medřickou, tehdejší
slovenský herecký výkvět, Vašáryovy sestry, Kukuru, Müllera a další.
S Petrem Weiglem jsem posléze natočil ještě dva další filmy – a to, co
mě fascinovalo na jeho tvorbě, byl jeho přístup ke kráse. On musel mít
ve filmu i kolem sebe krásu. Já mu v té době do jeho konceptu zapadal,
protože jsem byl, vím, že samochvála zapáchá, ale bylo to tak, byl jsem
takovou miniaturou chlapecké krásy. Možná víc krásný než talentovaný.
Když jsem zošklivěl, nedalo se dělat nic jiného, než ze sebe vydolovat
trochu toho talentu... (smích) I ošklivé věci mají v jeho režii kontury
krásy. Ovlivnil mne v tom smyslu, že jsem víc jak půl života posuzoval
věci způsobem, že jsem si v duchu říkal: „Tohle by se Petru Weiglovi
nelíbilo ... Naopak – tohle by byl jeho šálek kávy...“ a tak dále. Je jasné,
že jeho filmy jsou specifické a pro takzvané »fajnšmekry«, ale pro mě byla
spolupráce i s hvězdami ze světa, které obsazoval, dost zásadní.
Vy jste nejen herec, ale i spisovatel. Kdy jste začal psát?
V jedenácti letech. Začalo to říkánkami, scénkami pro školní vystoupení,
povídkami pro literární soutěže, ve kterých jsem vyhrával. Jednou jsem
získal první místo s povídkou o jednonohé prostitutce z osmnáctého století,
kterou z nešťastné lásky zabil kapitán lodi. Šlo o soutěž Memoriál Františka
Soukala a téma bylo osvobození Prahy Rudou armádou. Nevím, jak se to mohlo
stát, ale porota složená z protifašistických bojovníků mi udělila první
místo. Mám ten diplom na zdi, protože je to neuvěřitelné. Ale předsedou
organizace na Praze 7 byl režisér a scenárista Antonín Dvořák, takže
předpokládám, že tam došlo k osvícení z téhle strany. V roce 1988 jsem si
v divadle v Příbrami, kde jsem byl v angažmá, prosadil první autorský
divadelní titul Prokletý básník a od té doby jsem uvedl různě dvaadvacet
titulů od komedií, dramat až po dětské tituly.
Kolik vám zatím vyšlo knih?
Pokud jde o knihy, tak v roce 1995 jsem vydal prvotinu Malý stín velkého
trpaslíka a od té doby to bylo dalších osm knih jak pro děti, tak thrillery
a filosofické tituly. Jeden politicko-kriminální thriller odehrávající se
ve Švédsku a Německu jsem napsal pod pseudonymem Jon Svärd. Jmenuje se
Svátky ošklivých lidí a pod tímhle pseudonymem mám teď rozepsanou detektivku,
opět odehrávající se ve Švédsku, která má už zveřejněný název v ukázce na
zadních stránkách té první mé svärdovské knihy.
Jak byste představil tu nejnovější, která vyšla před pár týdny?
Je pro celou rodinu. Myslím, že si ji zamilují pejskaři, protože se jmenuje
My psi ze vsi a hlavním hrdinou je můj yorkširský teriér Bugsy a vyprávění
je vedeno ve stylu Mikulášových patálií. Ilustrovali ji Marcela a Miloš
Walterovi s půvabem jejich vlastním. Knihu vydalo nakladatelství Olympia.
Mám tu výhodu, že se jako herec živím i před mikrofonem. Namlouvám
dokumentární filmy a většinu svých knih jsem si také načetl, takže k nim
existují audioverze. Zrovna tahle kniha má QR kód ve kterém je i její
audioverze. Protože namluvená byla na světě dřív, mám už zpětnou vazbu na
to, jak se líbí. A líbí se, takže doufám, že s obrázky a možností rodičovské
interpretace před spaním se bude líbit přinejmenším stejně.
Poslechněte si exkluzivní ukázku z audioknihy
.
ANOTACE:
Obsáhlá a velmi upřímná autorizovaná zpověď legendární Ženy za pultem vyšla
v roce 2010 a stala se bestsellerem. Rozsáhlý rozhovor s Jiřinou Švorcovou
nezná žádná tabu. Členka ÚV KSČ, národníumělkyně, legendární Anna Holubová
z Dietlova seriálu Žena za pultem a především uznávaná charakterní herečka
v něm vzpomíná na své dětství, rodiče, sourozence, školní a studentská léta,
ale i první divadelní angažmá, čtyřicet let v Divadle na Vinohradech a zcela
otevřeně hovoří i o svém nuceném odchodu z divadla. A samozřejmě, že přijde
řeč i na její bývalé kolegy a politickou angažovanost. Jiřina Švorcová byla
v roce 2010 již ve věku, kdy si mohla dovolit hovořit velmi otevřeně nejen
o svém životě, ale i o bývalých kolezích nebo soudruzích z partaje.
Na stáří je totiž krásné to, že můžete naplno říkat, co si myslíte, a
nemusíte se za své názory bát perzekucí. Hned po vydání kniha Jiřina
Švorcová osobně bodovala mezi deseti nejprodávanějšími knihami v České
republice, tři týdny po vydání byla rozebrána a do prodejen putoval její
první dotisk, který byl rozebrán za týden a ještě před Vánocemi 2010 šel
do prodejen druhý dotisk. Odborná porota Klubu autorů literatury faktu
ocenila knihu Jiřina Švorcová osobně jako významné literání dílo Mezinárodní
literární cenou Egona Erwina Kische pro rok 2010. Jiřina Švorcová osobně
nyní vychází v podobě audioknihy na CD-mp3. Přes dvanáct hodin načetl herec
Michal Gulyáš a na konci nahrávky zazní v několika ukázkách z rozhovoru
i hlas Jiřiny Švorcové.
3. prosince 2020 (Blesk)
autor:
|
