Zákaznice, která nechala Švorcovou ve štychu s třiceti chlebíčky, se dožila 97 let
"Tady nejde o chlebíčky, já chci slyšet, co bude s tou ochechulí!" Věta,
kterou se herečka Ema Skálová nesmazatelně zapsala do seriálu Žena za pultem.
Přestože měla v druhém dílu v roli protivné zákaznice miniaturní prostor,
její postava zaujala. Ema Skálová se dožila úctyhodných 97 let, zemřela v roce 2012.
Ema Skálová, 2. 10. 1915 Holešov – 29. 11. 2012 Praha. Herečka, zakládající
členka Realistického (dnes Švandova) divadla v Praze.
Vyrůstala v Holešově, kde jako ochotnice získala první divadelní zkušenosti.
Začala studovat obor zubní laborantka, ale z podnětu brněnského divadelního
režiséra Aleše Podhorského se rozhodla pro dráhu herečky. Vystudovala Státní
konzervatoř v Brně (1940) a ještě za studií pohostinsky účinkovala na jevišti
Státního divadla v Brně (Ondřej a drak, Se srdcem divno hrát) a uplatnila
se také v brněnském rozhlase. První profesionální angažmá získala ve
Východočeském divadle v Pardubicích (1940-1941), do konce války pak hrála
v Českém divadle v Olomouci (1941-1945), kde zaujala velkými rolemi v
Noci na Karlštejně, Našich furiantech nebo titulní postavou v Goldoniho
komedii Mirandolína. Po zbytek své herecké dráhy pak byla spjata s
Realistickým divadlem Zdeňka Nejedlého, kde působila od roku 1945 až do
odchodu do důchodu v roce 1972. Do roku 1980 v něm ale ještě příležitostně
hostovala. Na divadelním jevišti vynikla jako univerzální herečka se
schopností obsáhnout řadu odlišných charakterů v klasickém i moderním
repertoáru. Své herecké nadání prokázala například v inscenacích českých her
Strakonický dudák, Lucerna nebo Stříbrný vítr. Ze světového fondu si zahrála
například v inscenacích her Člověk pro každé počasí, O myších a lidech či Bouře.
Přestože herci Realistického divadla obecně neměli problém s obsazováním
do filmů a Skálová patřila k jeho oporám, tak přes její herecké schopnosti
prokázané na jevišti v řadě hlavních rolí a v mládí také nesporný půvab hrála
za svůj život pouze ve dvaceti filmech, navíc výhradně ve vedlejších či
epizodních úlohách. Dle jejího vyjádření si za to ale do jisté míry mohla sama,
neboť když byla počátkem 50. let oslovena s nabídkou na hlavní roli ve filmu
Anna proletářka, odmítla poslušna instrukce tehdejšího svého divadelního
ředitele, že herec má hrát divadlo. Její největší filmovou rolí tak byla
postava atraktivní milenky Fanynky v psychologickém dramatu režiséra Ladislava
Rychmana Kruh (1959). Několikrát účinkovala v kriminálních filmech (Smrt v
sedle, 1958; 105% Alibi, 1959; Znamení Raka, 1966) a uplatnila se i v
komediálním žánru (jako hraběnka Kounicová ve filmu Václava Kršky Poslední
růže od Casanovy, 1966). V 70. letech – po delší filmové přestávce –
se objevila v epizodních rolích ve filmech Poprask na silnici E 4 (r.
Stanislav Strnad, 1979) a Čas pracuje pro vraha (r. Jiří Hanibal, 1979).
Naposledy ji diváci mohli vidět v porevolučním snímku Antonína Máši Byli
jsme to my? (1990) a v televizním povídkovém seriálu více režisérů Historky
od krbu (1994). Ještě déle se prosazovala v rozhlase, kde začínala od 50.
let a do svých bezmála devadesáti let účinkovala především v rozhlasových
pohádkách. Svůj kultivovaný hlasový projev uplatnila i v dabingu.
Byla třikrát vdaná, ani jedno manželství ale nemělo dlouhého trvání. Poprvé
se ještě za války provdala za divadelního režiséra Karla Svobodu (1912-1982),
jejím druhým manželem byl divadelní a rozhlasový režisér Ladislav Pompe (1896-1968),
potřetí slavila svatbu s hercem Jaroslavem Radimeckým (1921-1991). Z druhého
manželství má syna Michaela. V roce 1993 obdržela cenu Senior Prix od Nadace
Život umělce.
10. prosince 2020 (redakce)
autor:
|
