Jiřině Švorcové přebrala Jiřího Valu její kolegyně Jiřina Jirásková
Jiřina Jirásková o ní tvrdila, že je dobrá herečka, ovšem kvůli jejímu
komunistickému přesvědčení ji mnozí nesnášeli. Nebyla jediná, kdo se podřídil
režimu. Mnozí herci svou účastí ve filmech podporovali totalitní režim, přestože
do komunistické strany nevstoupili. Jiřina Švorcová byla oproti nim ale velmi
aktivní komunistka. Co by tomu asi řekla dnes, že se poprvé v historii nedostali
komunisté do parlamentu?
Na rozdíl od mnohých kolegů ani po roce 1989 nezměnila politické přesvědčení
a hájila až do smrti komunistické ideály, úplně stejně jako v době totality.
Jak píše Robert Rohál v knize Jiřina Švorcová a ti druzí, narodila se v roce
1928 u Hradce Králové jako nejmladší ze čtyř dětí. Výchova byla především na
matce, která vedla hostinec. Poté co zemřel její manžel, odstěhovala se s
dětmi do Prahy. Jiřina začala studovat na učitelském ústavu a těsně před
maturitou v roce 1946 přešla na konzervatoř, ze které se mezitím stala DAMU.
Zhlédla se ve svém starším bratrovi, který byl také hercem.
V roce 1950 školu ukončila a nastoupila do divadla v Hradci Králové, pak
se vrátila do Prahy, kde získala angažmá ve vinohradském divadle (tehdy se
jmenovalo Ústřední divadlo československé armády). Už ve čtrnácti letech se
zde objevila jako statistka a na radu režiséra Frejky se rozhodla pro
konzervatoř.
Hned na začátku svého vinohradského angažmá si zahrála v sovětské klasice,
například v Mladé gardě, Vlajkách na věžích a dalších budovatelských hrách. Ale
objevila se i v představeních, která neměla s budovatelstvím nic společného, třeba
v Donu Carlosovi, Legendě o lásce nebo Marii Stuartovně. V ní původně „zaskočila“
za Vlastu Chramostou, nakonec ji alternovala.
Zároveň s herectvím však začala být aktivní i v komunistické straně, do níž
vstoupila již v roce 1946. Angažovanost projevovala i v divadle. Jiřina Jirásková
v knize Jiřina Jirásková o sobě, kterou napsal Alexandr Koenigsmark, píše, že byla
dobrá kolegyně i herečka a v té době taky spolehlivá kamarádka. Nikdy nebyla
radikální, prostě jen věřila svému přesvědčení. V šedesátých letech se ale
situace změnila. Měla pocit, že jí křivdí, když nedostává role, a začala se
radikalizovat. „V 70. letech měla neotřesitelnou pozici, ale to už jela ve vlaku,
ze kterého se nevystupuje, a nemyslím, že by ani chtěla,“ vzpomínala Jiřina
Jirásková. Víra v komunismus byla silnější než cokoli jiného.
K filmu se dostala ještě na DAMU, kdy si zahrála ve snímku Temno (1950).
Následovaly role v budovatelských filmech Nad námi svítá (1952), kde hrála i
Vlasta Chramostová, velkou příležitost pak dostala od Karla Kachyni ve filmu
Král Šumavy (1959), kde ztvárnila roli Marie Rysové. Ve filmu hrála ženu,
která se pohybuje v mileneckém trojúhelníku mezi milencem (Jiří Vala) a
manželem (Stanislav Remunda). Začátkem 60. let si zahrála v Reportáži psané
na oprátce (1961), v Poutech režiséra Kachyni či detektivce Tereza. Pak se
dlouho ve filmu neobjevila.
Byla vytížená v divadle, ale také ve Svazu dramatických umělců či v Ústřední
výboru KSČ (ve Svazu dramatických umělců byla od roku 1972 do roku 1989,
v ÚV KSČ působila od roku 1976). Přesto se jí podařilo dostat se opět mezi
herecké hvězdy. V roce 1977 se objevila v Dietlově seriálu Žena za pultem,
kde si zahrála prodavačku Annu Holubovou. Seriál byl úspěšný a vysílal se i
v zahraničí. Spolu s ní si v něm zahráli Petr Haničinec, Vladimír Menšík,
Slávka Budínová, Hana Maciuchová, Jiří Hanzlík či Dana Medřická. V roce 1981
si zahrála v seriálu Okres na severu a v roce 1984 také v seriálu My všichni
školou povinní. Kromě filmu spolupracovala s rozhlasem, obdivuhodný byl
výkon v rozhlasové dramatizaci Čapkovy hry Věc Makropulos.
V osobním životě si prošla třemi vážnými vztahy. Poprvé se vdala za dirigenta
Jindřicha Rohana, poté prožila delší a intenzivní vztah s Jiřím Valou.
Toho jí ale přebrala právě Jiřina Jirásková. Pak se provdala za malíře
Vladimíra Šoltu. V knize Býti Švorcovou, kterou napsal Jiří Zapletal,
přiznává, že nebyla ideální partnerka.
Po roce 1989 už si nezahrála, v mnoha rozhovorech říkala, že je s osudem
smířená, ale spokojená nebyla. I repríza některých filmů či seriálů by jí
udělala radost. Seriál Žena za pultem podle ní byla studánka živé vody ve
srovnání s latinskoamerickými telenovelami. Poslední roky života se věnovala
oblíbenému recitování, a to hlavně na akcích a oslavách Komunistické strany
Čech a Moravy, kterou nikdy nezradila. Zemřela po těžké nemoci v roce 2011
v pražské léčebně dlouhodobě nemocných.
26. ledna 2022
autor: Vlasta,
|
