Žena za pultem slaví 45 let. Vadil nesocialisticky sexuální život hrdinky
Vysmívaný, kritizovaný za podprahovou propagandu, ale přesto dodnes
mnohými oblíbený. Seriál Žena za pultem měl premiéru před 45 lety, 10.
prosince 1977, a reprízuje se dodnes. Jak to bylo se slavnou nesocialistickou
postelovou scénou Jiřiny Švorcové s Petrem Haničincem a kde se vzaly
regály plné dobrot?
Žena za pultem z roku 1977 měla stejně jako jiné seriály té doby přiblížit
některou z profesí a hlavně v době normalizačního útlaku lidem vemlouvat,
že se vlastně všichni mají dobře a obchody jsou plné skvělého jídla.
Kromě do té doby neotřelého prostředí samoobsluhy autor scénáře Jaroslav
Dietl vůbec poprvé přišel s konceptem, že každý z 12 dílů měl jednoho
hlavního hrdinu z řad vedlejších postav, zatímco ta nejdůležitější Anna
Holubová v podání Jiřiny Švorcové do jejich osudů zasahuje a zároveň
sama prožívá pracovní i soukromá „dramata“. Režie se ujal zkušený Jaroslav Dudek,
který měl v té době už za sebou povedené a ve svém žánru v Československu
průkopnické seriály Tři chlapi v chalupě a Taková normální rodinka.
O tom, že hlavní roli Anny Holubové dostane Jiřina Švorcová, předem
rozhodla dramaturgyně seriálu Libuše Pospíšilová. Přesvědčená komunistka,
členka ÚV KSČ a předsedkyně Svazu českých dramatických umělců Švorcová
ve vzpomínkových rozhovorech však odmítala, že by byla do titulní role
dosazena „na příkaz shora“, ačkoliv se traduje, že autoři původně chtěli
obsadit Janu Hlaváčovou.
„Vím, že Dietl uvažoval pro roli Anny Holubové o Jiřině Bohdalové. Zda byla
v jeho dalším plánu Hlaváčová jako náhradnice, netuším. Já jsem tu roli
dostala, protože mě Dietlovi navrhla dramaturgyně Pospíšilová a Dietl s
mým obsazením souhlasil,“ vzpomínala Švorcová v knize Žena za pultem:
příběh legendárního seriálu a jeho hrdinů a rázně přitom odmítla, že by
měla jakoukoliv protekci.
O dalších hercích už si mohl rozhodnout režisér Dudek, který vsadil
především na kolegy ze své domovské divadelní scény na Vinohradech – Hanu
Maciuchovou, Jaromíra Hanzlíka, Petra Haničince, Danielu Kolářovou a další.
Samotní herci na natáčení vzpomínali v dobrém, a to zvlášť na Vladimíra
Menšíka, který kolegy neustále bavil i mimo kamery. Fotograf seriálu Miloš
Schmiedberger ovšem vzpomínal i na situace, kdy prý při společném obědě v
plné restauraci zůstal jediný téměř volný stůl – ten, u nějž seděla Švorcová.
„Trošku se mi zdálo, že štáb včetně pana režiséra se od paní Švorcové
držel poměrně dost daleko, jakože si nechtěl zadat,“ líčil v dokumentu
Tajemství Jiřiny Švorcové.
Seriálová samoobsluha se nacházela na pražském Smíchově na náměstí
14. října. Samotná budova dnes už nestojí, na jejím místě je park.
Natáčelo se celý rok, protože každý díl se odehrával v jiný měsíc.
„Lahůdky byly pro herce i štáb tabu, nikdo si nic nesměl vzít a na konci
dne už stejně nebyly poživatelné. A to, co se nezkazilo, třeba sýry, se dalo
do velké lednice, která tam byla, a vrátilo se na další den znovu do hry,“
líčila představitelka hlavní role Jiřina Švorcová. Herečka o tom sice nemluvila,
ale jiní tvůrci později vzpomínali, že do seriálové prodejny byly sváženy
pochutiny z různých míst Prahy, aby se vytvořil dojem přeplněného obchodu.
Mnohé diváky pohled na regály se všemi možnými dobrotami často popudil,
protože takovou prodejnu ve skutečnosti ve svém okolí neměli, ovšem na
druhou stranu seriál jako takový byl velmi populární.
Domov Anny Holubové nevznikl v ateliérech, ale byl skutečným bytem v jednom
z domů na Vinohradech. Jednotlivé scény se natáčely na přeskáčku, aby se
štáb nemusel neustále přesouvat. Známá postelová scéna Jiřiny Švorcové s
Petrem Haničincem proto vznikla jako jedna z prvních.
Ačkoliv dnes je spíš terčem vtípků či přímo posměchu, ve své době vyvolala
kritiku strážců normalizační morálky v tisku i u některých diváků a politiků.
Hlavní hrdinka se prý chová „nesocialisticky“, protože je rozvedená, sama
vychovává dvě děti a ještě vede „nevázaný sexuální život“ s novým mužem. Sama
Švorcová vzpomínala, že scéna vyvolala ohlas i na vyšších stranických místech:
„Jiřinko, ten seriál je moc dobrý, já vím, že jsi herečka, ale ta postelová
scéna… Vždyť si přece jenom členka Ústředního výboru, to nejde,“
lamentoval prý tehdejší náměstek ministra kultury Holan.
Premiéru seriálu, tedy přesněji její načasování, provázely zmatky. Tehdejší
ředitel Československé televize Jan Zelenka prosazoval, aby se Žena za pultem
odvysílala 12 dní před Vánocemi roku 1977 – každý den jeden díl, poslední
přímo na Štědrý den. Že je to hloupost, si byli vědomí snad všichni tvůrci.
„Křičela jsem na něj. Byla jsem si jistá, že to ten seriál zabije,“
přiznala Švorcová, která argumentovala, že právě v tyto adventní dny
nemají ženy čas vysedávat u seriálu, a navíc když se bude každý den
vysílat jeden díl, těžko si diváci stihnou o něm vyprávět a těšit
se na pokračování.
Ředitel sice malinko couvl, ale nakonec byl seriál stejně celý nahuštěný
do předvánočního období, a tak nezaznamenal zdaleka takový divácký ohlas,
jaký jeho tvůrci očekávali. Také kritika byla nesmlouvavá: „Než takové
seriály, tak raději nic, to je nová červená knihovna,“ psala například.
To až když se reprízoval o rok později již v běžném televizním rytmu,
konečně přišla hlavní vlna popularity. Jiřina Švorcová dostávala týdně
do televize stovky dopisů od fanoušků a seriál se zařadil mezi nejsledovanější.
Žena za pultem se s úspěchem vysílala také v Maďarsku, Jugoslávii, NDR,
ale třeba i na Kubě.
10. prosince 2022
autor: Redakce 5plus2,
|
