Bratr Jiřiny Švorcové recitoval na schůzích, šéfoval Národnímu, ale zemřel v zapomnění
Když v roce 2011 vešel do smuteční síně Strašnického krematoria, aby se rozloučil
se svou zesnulou mladší sestrou, ocitl se v bizarní společnosti: Bývalý československý
šéfkomunista Milouš Jakeš, jeho někdejší podřízený – místodržitel pro hlavní město –
Miroslav Štěpán a další kdysi významné postavy dávno svrženého režimu…
Jemu ale určitě bizarní nepřipadala. Herci Václav Švorc (?94) a jeho sestra Jiřina (?83)
byli do posledního dechu jedni z nich. I když nezastávali nejvyšší funkce, za stranu a
(kteroukoli předlistopadovou) vládu by položili život.
Stejně jako celá jeho generace měl Švorc k levicovému smýšlení a později „vědeckému
světovému názoru“ blízko. Narodil se v roce 1919 do rodiny rolníka a příležitostného
stavebního dělníka. Kromě sestry Jiřiny mu rodiče pořídili další dva sourozence.
Z první republiky si jako spousta dalších lidí z podobných rodin zapamatoval
hlavně hospodářskou krizi, nezaměstnanost a bídu.
Osvobození od německých okupantů Rudou armádou v roce 1945 byl rovněž důležitý moment.
Že to takhle domluvili Stalin, Roosevelt a Churchill tehdy 26letý mladý muž netušil
a ani by ho to nezajímalo. No a komunisti neměli ve volbách v roce 1946 špatný
program, jak říká i Zdeněk Svěrák ve filmu Obecná škola.
Václav ale chtěl být především hercem. Měl nezpochybnitelný talent, dokázal jej
rozvinout a později skvěle ztvárnil nezapomenutelné role. Na divadelních prknech,
televizních obrazovkách i filmovém plátně. Za všechny připomeňme třeba ředitele
Zounka v Olmerově hořké komedii Jako jed. Stejně jako jeho sestra byl i on také
vyhledávaným recitátorem. Společně vytvořili dokonce samostatnou – dnes už zaniklou –
disciplínu uměleckého přednesu poezie: recitaci na stranických schůzích.
Roku 1943 absolvoval dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře. Odmítl elévský post
v Národním divadle a místo toho rok kočoval se společností Jaroslava Bittla. V roce 1944
byl ve Zlaté kapličce angažován už jako řádný člen souboru činohry. Odešel odtud až v
roce 1990 na odpočinek. Mezitím jí ovšem v letech 1973 – 1981 šéfoval.
Byl pochopitelně nositelem mnoha vyznamenání. Stal se mimo jiné Zasloužilým umělcem (1979),
obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda (1974), v roce 1989 stihnul na poslední chvíli ještě
Řád práce. Mezitím byl v roce 1979 dekorován rovněž maďarským státním vyznamenáním „Za
socialistickou kulturu“ za uvedení „Kočičí hry“ Istvána Örkényho se skvělými Danou
Medřickou (?62) a Vlastou Fabiánovou (?78).
Asi příliš nepřekvapí, že od začátku 90. let už o roli nezavadil. V jeho filmografii, kterou
uvádí web csfd.cz, figuruje na posledním místě televizní inscenace Murrellova
životopisu Sarah Bernhardtové Poslední léto. Zahrál si v ní se sestrou Jiřinou
a bez nadsázky se dá říci, že to byl herecký koncert.
Když před 10 roky, 20. srpna 2013 zemřel ve věku 94 let na zápal plic, médiím ta zpráva
dokonale unikla. Dokonce i komunistické Haló noviny, které by měly mít přinášení nekrologů
věrných soudruhů přímo v popisu práce, o tom informovaly až v květnu následujícího roku.
A to ještě ve zprávičce o setkání fanklubu Jiřiny Švorcově, kterou utopily na straně 11.
K „senzačnímu objevu“ se pak v červnu 2014 přihlásil dvouměsíčník Sedmička
křížovky. Upřímně řečeno – to si zasloužilý umělec Václav Švorc nezasloužil.
21. srpna 2023
autor: Petr Kotek,
| 
